Čeští kněží mezi krajany
Vážení posluchači, 5. července si každoročně připomínáme věrozvěsty Cyrila a Metoděje, kteří přinesli na území vznikajícího českého státu slovanskou liturgii. Jejich misie byla pro další duchovní, kulturní i politický vývoj Čech a Moravy natolik důležitá, že jim byl právě tento den věnován jako státní svátek České republiky. Vedle misionářů, kteří od raného středověku přinášeli nové myšlenky, duchovní i civilizační podněty k nám, se však i čeští a moravští kněží vydávali naopak do světa. Mnoho z těchto duchovních provázelo i naše krajany do zahraničí. Odcházeli i s velkými emigračními vlnami v posledním půlstoletí, po roce 1948 a 1968. A právě několika z těchto kněží budeme věnovat dnešní sváteční pořad. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová:
Jedním z kněží, kteří v zahraničí mezi krajany působí už téměř půl století, je biskup Petr Esterka. Českou biskupskou konferencí je dokonce pověřen pastorací mezi českými krajany všude po světě. Biskup Esterna byl nedávno na návštěvě v České republice. Využili jsme této výjimečné příležitosti k tomu, abychom se o jeho práci a působení dalších českých katolických kněží mezi krajany dozvěděli více:
"Já mám vlastně osobně misie, jak my tomu říkáme, na třech místech v Kalifornii, San Francisco, Los Angeles a San Diego. Navíc tedy dělám taky zajížďky a objížďky i do Austrálie například. Samozřejmě západní Evropa, Německo, Švýcarsko, Anglie a podobně. Samozřejmě po celých Spojených státech a hlavně po Kanadě. To dělám tedy navíc k té normální práci misionářské, kde mám jednak mše pro naše krajany v Los Angeles, San Franciscu a San Diegu. Samozřejmě je to jenom jedenkrát za měsíc. Potom, co mi ještě zbývá čas, tak dělám ty návštěvy na různých místech po celém světě."
Neustálé cestování po několika kontinentech je časově i fyzicky velmi náročné. Zajímalo mne proto, jak často biskup Esterka navštěvuje například naše krajany v Austrálii a na Novém Zélandě:
"Do Austrálie to vychází teď v poslední době jedenkrát za rok. Když tam nemám opravdu práci, tak tam neletím. A práce se naskytne vždycky, když dejme tomu tam vezu dalšího misionáře, protože ti naši kněží jsou určeni na ta místa na určitou dobu. Tak na pět let nebo na tři léta. A potom, když chce jít zpátky buď do vlasti, nebo odchází z jiných důvodů, tak samozřejmě vždycky hledám náhradu za něho."
O vysílání našich kněžích mezi krajany rozhoduje Česká biskupská konference.
"Situace je taková, že oni tedy odcházejí mimo Českou republiku, ale zase přicházejí mezi krajany. Politika té misijní práce spočívá v tom, že Vatikán, Svatý Otec v několika dokumentech prohlašuje, že je odpovědností biskupů toho kterého národa zajistit kněze, kteří nejenom mluví jazykem menšin, v našem případě česky, ale taky rozumějí mentalitě těch lidí, rozumí té historii - prostě aby se domluvili. A tak je to tedy na práci v té které oblasti, dejme tomu v Austrálii máme několik našich misijních stanic, takže ten místní biskup je zodpovědný za pastorační práci i mezi Čechy, ale dodat mu toho misionáře musí, nebo by měla ta biskupská konference česká."
Mezi katolickými misionáři jsou i mladší kněží, příležitost ale podle biskupa Esterky většinou dostávají ti, kteří již získali určité zkušenosti doma.
"Celkově se počítá ne s těmi mladými kněžími, protože ti potřebují ještě nějakou zkušenost v pastorační činnosti. Takže preferujeme vždycky kněze, který by byl trošku zralejší, to znamená, že by byl v té pastoraci někde v Čechách nebo na Moravě sedm až patnáct roků. Potom samozřejmě jednak když mu to jeho představený dovolí a když on sám má zájem o tu misionářskou práci, tak rádi ho vezmeme. Potřebujeme daleko víc kněží, než jich máme."
Samozřejmě mne zajímalo i to, co vlastně udržuje naši krajanskou komunitu v zahraničí po duchovní stránce. K tomu mi biskup Esterka řekl:
"Je to myslím do určité míry tím, že když jste se naučila modlit Otčenáš nebo jiné modlitby nebo zpívat určité písně v kostele česky, tak potom máte vždycky i v té cizině takovou touhu - nakonec, abych se přiznal, tak dejme tomu růženec se vždycky modlím česky, přesto už jsem mimo Českou republiku přes čtyřicet roků. Jsou samozřejmě písně, které mi žádný nevezme, protože jsem tady žil do jednadvaceti let. Tak řekněme takovou "Alelujá, živ buď nad smrtí zvítězitel", velikonoční píseň, nebo koledy, to se nedá nahradit ničím jiným. I když znám koledy americké, anglické a podobně, tak přeci jenom velice rád si zazpívám česky. A kromě toho je tam ta soudržnost, tam najdeme přátele, sejdeme se s lidmi, které známe. Po každé mši svaté míváme nějaké jídlo, někde dokonce máme oběd. V Los Angeles máme opravdu český oběd pokaždé, když máme mši svatou. Lidi přicházejí z různých důvodů. Samozřejmě součástí toho je ten duchovní život, dejme tomu křest nebo svatby, svaté přijímání a podobně. Takže co nás drží, je to, na co jsme si zvykli doma a i když je to v cizině také přístupné, ale je to přístupné v jiných podmínkách a v jiné situaci. Takže například mnoho lidí se zpovídá pořád ještě česky, anebo když chtějí takové biřmování, tak raději jsou do českého kostela, pokud je to možné."
Při nedávném kongresu Československé společnosti pro vědy a umění, naší největší krajanské organizace ve Spojených státech, jsem zastihla i jednoho z krajanů, který mše biskupa Esterky v Los Angeles navštěvuje pravidelně. Miloš Halouzka žije na západním pobřeží Spojených států už desítky let, a měl tedy mnoho příležitostí se s biskupem Esterkou stýkat:
"Máme katolickou misii, která funguje dost dobře, máme mše svaté česky jednou za měsíc. Biskup Esterka tam působí velmi dobře, je velmi milován lidmi, má zlaté srdce a ono je to nějak vidět."
Ne všichni kněží, kteří odešli z Čech a Moravy, ovšem pracují mezi našimi krajany. Řada z nich se vydala do vzdálených zemí s cílem evangelizovat tamní obyvatele. O působení českého misionáře Jana Meda v Indii nedávno psal Katolický týdeník. Dnes pětaosmdesátiletý salesián odešel do Indie jako devatenáctiletý student. Nejprve třicet let působil v okolí Madrasu a po několika dalších misijních působištích zůstal již natrvalo v Manípuru na severovýchodě indického subkontinentu. V místech, kam se bílý turista dostane pouze s vypětím všech sil a s velkou dávkou štěstí. Nejprve působil jako "putující misionář" mezi obyvateli horských vesnic, jejichž původním náboženstvím byl animismus. Posledních deset let žije v hlavním městě Manípuru Imphalu. V jednom z dopisů, které zasílá do Čech, Otec Med uvádí:
"Mám více než 400 chudých dětí, které jsou roztroušeny po vesnicích, městech nebo horách, ve školách nebo různých ústavech. O ty se starám zvláště. Pro ně potřebuji Vaši pomoc. Díky ní je na dobré cestě výstavba internátů v Maramu, dva už dokončujeme a u dalších dvou jsme v polovině."
Na vzdělání dětí z chudé horské oblasti klade Jan Med velký důraz, a dbá proto i na výběr učitelů. Děti vychované v misii mají podle něj daleko větší šanci na získání dobrého zaměstnání. V samotném Imphalu se zasloužil o vznik osmi škol, které mají každá po dvou tisících žáků. Kromě školských zařízení však založil také útulek pro nemocnou a opuštěnou mládež.
Na návštěvě ve své vlasti byl Otec Med za celý život jen pětkrát, naposled před čtyřmi roky. Na trvalý návrat do Čech zatím nepomýšlí.
"Co bych tam dělal, tady mám spoustu práce" dodává ve svých dopisech pětaosmdesátiletý český misionář v Indii.
