Přehled týdeníků
Na tento víkend jsem milí posluchači vybral dvě témata a obě z časopisu Reflex. "Běloruští studenti mají v České republice exilovou buňku," začíná reportáž Jany Doležalové Studenti totality. Spolek Skaryny, pojmenovaný podle prvního vydavatele běloruské bible, se schází každý měsíc v národní knihovně v Praze. Aktivní část běloruské emigrace tu připravuje demonstrace a přednášky o politice a demokracii. Politická aktivistka a studentka pražské Vysoké školy ekonomické Nataša Makoviková tvrdí, že pokud budou dostatečně aktivní a budou o jejich práci psát novináři, dozvědí se to i lidé doma a to jim dá pocit, že je podporují jejich krajané z ciziny.
A v čem je vlastně problém? "Když získalo Bělorusko v roce 1991 samostatnost, bylo mi třináct a věřila jsem, že jdeme do Evropy,"říká Nataša Makoviková. "Demokracie u nás ale trvala jenom tři roky. V devadesátém čtvrtém zvítězil v prezidentských volbách Alexandr Lukašenko. Vrátil komunistické symboly - vlajku, státní znak i hymnu - a zakázal používat běloruštinu. Znovu jsme byli nuceni mluvit rusky," vzpomíná Makoviková. Čtyřiadvacetiletou, na pohled nenápadnou, štíhlou studentku zná doma celá politická scéna. Založila opoziční mládežnickou Běloruskou mladou frontu. U soudu za účast na opoziční akci ji zachránili novináři ze společnosti Člověk v tísni. byla vyloučena ze školy a odešla studovat do České republiky. Vrátit se dnes prakticky nemůže, hrozilo by jí doma nebezpečí, píše Reflex.
V Praze dnes studuje 24 běloruských studentů. Jedním z nich je i Valery Karobčic. V normálních poměrech by dnes žil životem vysokoškolsky vzdělaného přírodovědce. Politické ambice nikdy neměl. V roce 1996 se však zúčastnil protivládní demonstrace a za trest a pro výstrahu ostatním byl vyloučen ze čtvrtého ročníku přírodních věd. Momentálně studuje v Praze stejně jako Nataša ekonomii.
Alexandr Tichonov naopak už doma projevoval svoje politické přesvědčení. Z minské techniky byl vyloučen proto, že odmítl podepsat spolupráci s KGB. "V Bělorusku funguje státní policie na každé škole. Zasahuje proti podezřelým studentům a učitelům a vydírá je, aby donášeli na ostatní," tvrdí Alexandr.
"Jasně že vnímáme všechno jinak, než čeští studenti," tvrdí Nataša. "Tady většinu mladých lidí ani nenapadne, aby se starali o politiku, protože je pro ně důležité, aby vystudovali a v pohodě se zařadili do normální společnosti. Jenomže my jsme žádnou společnost, kde by se dalo normálně žít, neměli," dodává běloruská aktivistka žijící v Praze Nataša Makoviková.
A teď z domácí politiky, k otázkám relativně stabilní demokracie. Dvě funkční období po sobě sedí v ministerském křesle kultury Pavel Dostál. Reflex se zamýšlí nad "víceznačností Dostálova hereckého partu." Dostál Kontroverzní sehrál sehrál úlohu v řadě mediálně známých kauz, ať už šlo o skleněnou krychli na střeše Sovových mlýnů, o volbu ředitele Státní opery, nebo o zapůjčení Kramářovy sbírky do Francie.
Generální ředitel Národní galerie Milan Knížák má naopak Dostála za pracovitého, trucovitého ministra, který dovede vystoupit proti vlastnímu ministerstvu. Ředitel Divadelního ústavu Ondřej Černý charakterizuje Dostálovo působení na ministerstvu stručně: "Otevřenost, komunikativnost, zaujatost v dobrém slova smyslu, pracovní nasazení. Méně již koncepčnost."
Tradičním jablkem sváru jsou finance. V zemích EU obvykle bývá v rozpočtu na kulturu vyčleněno 1 procento. U nás je to 66 setin procenta a toto číslo ještě klesá. Dostál je proto padouchem všude tam, kde dojde na peníze. Řadě literárních časopisů hrozí zánik, protože grantová komise letos původní částku, kterou ministr sliboval navýšit, snížila na polovinu. "Jde o částku likvidační," komentuje stroze šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka.
Autor článku k sesbíraným kladným i odmítavým názorům připojuje vlastní výklad. Podle něj funguje Dostál i ministerstvo uvnitř aparátu solidně. Problém vzniká, dostane-li se nějaké téma před brány ministerstva. A Dostál tomu sám pomáhá, protože často tato témata komentuje publicistickými články na stránkách deníku Právo, kde argumenty často nahrazuje emocemi. Zatímco tedy Ondřej Černý je spokojen, že práce ministra bude mít i v následujích čtyřech letech kontinuitu a dokončí započatou práci, autor článku především doporučuje ministrovi zpřehlednit herecký rejstřík. "Když jednou někdo přijal roli ministra kultury, těžko může současně vystupovat jako nezávislý publicista nebo kumštýř," uzavírá Reflex.
