Krajanské symposium v Holandsku

Vážení posluchači, dnešní krajanskou rubriku věnujeme jedinému tématu. Minulou sobotu proběhlo v konferenčním centru Drakenburgh nedaleko Amsterodamu populárně naučné symposium, které zde jako každoročně pořádali naši krajané žijící v Holandsku a Belgii. Ráda bych Vám teď nabídla alespoň pár zajímavých informací, které tu zazněly.

Krajanské symposium v Holandsku

Historie krajanských symposií v Holandsku je poměrně dlouhá. O jejich prvopočátcích hovoří Josef Hrouda, lékař, který z Československa emigroval už po únoru 1948:

Holandsko

"Pracoval jsem v nemocnici, kam později přišel i český psychiatr Mirek Kabela. A přišli jsme na myšlenku, jak je to s českou společností v Holandsku. Ta česká společnost byla roztříštěná. Byly to asi čtyři nebo pět skupin, které pracovaly vedle sebe, dělaly dobrou práci, ale tak se - hašteřily. Tak jsme si říkali, jaká je asi příčina toho, že není pospolitost. A došli jsme k názoru, že to pravděpodobně jsou politické názory. Tak jsme se rozhodli jako dva medici, že se pokusíme tu skupinu Čechů v Holandsku stmelit, že politiku necháme stranou. Řekli jsme si, že uděláme odborné přednášky. První dvě symposia byla věnována lékařským problémům. V principu bylo, že jsme chtěli dát příležitost českým vědeckým pracovníkům, kteří tady na Západě něco udělali, aby nám to také přednesli, co dělali."

S podobným záměrem spojovat české vědce, lékaře, právníky, univerzitní profesory a publicisty a prezentovat jejich odbornou práci vznikla ve Spojených státech krátce po únoru 1948 i Československá společnost pro vědy a umění. V současné době má SVU pobočky i v několika západoevropských zemích, a jak ukázal její letošní světový kongres v Plzni, mnoho jejích členů už dnes ani nemluví česky. Srovnáním s SVU se proto dr. Hrouda brání, protože původním úmyslem zakladatelů holandských symposií bylo také udržet češtinu jako jednací jazyk. Zda to bude možné i v další generaci Čechů žijících v Holandsku, je ale trochu otázka. David Wonka, osmadvacetiletý inženýr, který se v Holandsku už narodil, přišel s myšlenkou pořádat symposia pro mladé, kde by už mohla zaznít i holandština:

"Já vidím, že je tady bariéra pro mladé lidi, kteří se naučili česky, ale možná ne tak dobře, jako jejich rodiče. Bariéra, aby se zúčastnili symposia. Já myslím, že se stejně zajímají o Česko, že ten vztah mají, ale bariéra, aby přišli na toto symposium, je moc veliká. Je nejenom české, ale i vědecké, a o tom je moc těžké hovořit. A proto nás napadla myšlenka, jestli jsou nějaké jiné alternativy, aby se Češi, ta druhá generace Čechů v Holandsku, Čechoholanďanů, setkávali. A jestli tam je vůbec enthusiasmus, aby se setkávali."

Přípravy letošního symposia se ujala paní Věra Pokorná - Scheuflerová s manželem a malou skupinkou dalších krajanů. Jak sama uvedla, organizace takového setkání zabere rok práce. Nejprve se ale ještě alespoň krátce vrátila k historii těchto symposií:

"Letos je to 17. symposium. Původně s tím začali čeští lékaři, kteří se domnívali, že by bylo prima vyprávět zdejším českým krajanům o tom, co dělají a jaké mají úspěchy, jak se jim tu daří. První symposium bylo také v nemocnici v Haarlemu, ale pak se ukázalo, že tam jednak nemůžeme být pokaždé a taky nebylo možné dělat vždy stejné téma. Takže se řeklo: dobře, vědci a umělci ze všech možných oborů. Napřed jsme to měli takové pomíchané a teď děláme monotematická symposia. To znamená například právo, nebo symposium má nějaký název a k tomu se ty přednášky pnou. Po roce 1989 si můžeme pozvat i lidi z Čech, i když bohužel na ně někdy prostě nemáme, protože je to pro nás moc drahé. My jsme nadace a máme jen to, co vybereme a malý příspěvek od ministerstva zahraničí. Až v posledních letech, léta jsme to dělali bez jakéhokoli příspěvku. Ale protože se všechno zdražilo, tak teď se vždycky zoufale snažíme vyjít."

Letošní ročník populárně naučného setkání krajanů v Drakenburghu byl věnován ekologii v těch nejširších souvislostech. Zazněla zde například přednáška 1. tajemníka slovenského zastupitelství Ing. Vladimíra Pročky o šetření i plýtvání energií ve vyspělých zemích, způsobech likvidace jaderného odpadu a hrozbách, které energetika znamená pro životní prostředí. Mladý český lékař Tomáš Rejda, který se specializuje na pracovní lékařství, hovořil o léčbě posttraumatických syndromů. To bylo aktuální zvlášť v souvislosti s letošními ničivými záplavami v České republice. Dr. Rejda proto také prostřednictvím českého velvyslance v Holandsku Petra Kubernáta nabídl českým záchranářům pomoc holandských lékařů, kteří mají bohaté zkušenosti s léčbou obětí různých katastrof. Po přednášce jsem se ho zeptala, jak se podle něj čeští krajané v Holandsku uplatnili:

"Oproti jiným národům, které v Holandsku bydlí, úroveň českých emigrantů vždycky byla akademická. Tím se udržovala určitá kultura i vyššího akademického rázu. V Holandsku skoro v každé nemocnici je nějaký český lékař, já sám jsem také lékař, i když z druhé generace, ale znám spoustu českých lékařů, a vždycky byl mezi nimi nějaký svazek."

Vraťme se však ještě k symposiu. Jan Teplý se věnoval problematice přelidnění naší planety a v té souvislosti citoval i z malthusiánských teorií - to ovšem vyvolalo mezi posluchači ostré diskuse. Symposií se pravidelně účastní i další z organizátorek - Michaela Swinkels z Belgie, která v jakési nadsázce pokaždé shrne výsledky vědeckých bádání za uplynulý rok. Tentokrát se věnovala genetice a klonování. Kromě toho zde alespoň krátce vystoupili i český velvyslanec Kubernát s informací o povodních v Česku a nová ředitelka Českého centra v Haagu Dáša van der Horst. Ta se sama do Holandska provdala už před dvaceti lety, a jak sama přiznala, zažila zde i smutnou kapitolu krajanského života - udavačství za totality:

"Myslím si, že pro spoutu lidí je to těžké, zvláště pro ty, co přišli po roce 1948 a 1968. Myslím si, že ta mladší generace se na to už dívá mnohem pragmatičtěji. Já sama musím říct, že jsem s tím měla dost velké problémy, Tady v Holandsku existuje spolek nizozemsko-československého přátelství, který byl samozřejmě v dobách komunismu podporovaný bývalým režimem. Teď z profesionálního hlediska bych s nimi měla spolupracovat a také, po dlouhém uvažování, s nimi spolupracovat budu, protože si myslím, že opravdu ta situace se nějak vyvíjí. Ta celá společnost se přetransformovala, jsou tam jiní lidé ve vedění a nelze do nekonečna vyčítat chyby minulosti. Myslím si ale, že pořád je třeba to mít na vědomí a když budou mít svoji výroční schůzi, tak určitě tam budu tyto svoje úvahy i ventilovat, aby věděli, že i pro mne to bylo těžké."

Podobnou zkušenost měl i Karel Pokorný, který do Holandska odešel hned v prvních dnech po okupaci Československa v srpnu 1968. On i jeho paní, která letošní setkání organizovala, zde rychle našli uplatnění, s asimilací neměli problémy a od počátku se tak mohli věnovat i práci pro emigranty. Až do roku 1989 vydávali emigrantský časopis Okno dokořán, šířili v Česku zakázanou literaturu, a tak se samozřejmě dostali do zorného pole StB. O jejich práci přinášel informace i agent Minařík. O tom, jak se komunistický režim v Československu snažil získat část krajanské komunity, mi Karel Pokorný řekl:

"Tady existoval strašně silný exilový skauting. V roce 1973 nebo kdy pak vyšel zákon, že se mohly upravovat vztahy k Československé socialistické republice a to byl vlastně takový zákrok z Prahy do emigrantského hnutí, rozpoltit to. Ti lidé museli podepsat, že nebudou odebírat emigrantský časopis, děti nebudou posílat do exilového Sokola, do skautingu. A najednou ti lidé přišli, jako by se nic nestalo. Říkali: No jo, tak to si musíme prominout, co bylo. A tito lidé, kteří dělali dříve, za komunismu, ti teď nejvíce běhají na ambasády a snaží se zase ukázat, jací jsou."