Přehled týdeníků
Kdy pocítíme na vlastní kůži výhody vstupu do Evropské unie? - ptá se časopis Týden a vzápětí dodává: hned tak to nebude. Většina Čechů bude mít na cestách Evropou ještě pěkných pár let poloprázdnou peněženku. Naše platy musí vzrůst nejméně na dvojnásobek, než se Česko stane rovnoprávným členem unie. V roce 2004 by měli čeští zástupci sice zasednout v Evropském parlamentu, stejná práva jako ostatní Evropané však mít nebudeme.
Kdy pocítíme na vlastní kůži výhody vstupu do Evropské unie? - ptá se časopis Týden a vzápětí dodává: hned tak to nebude. Většina Čechů bude mít na cestách Evropou ještě pěkných pár let poloprázdnou peněženku. Naše platy musí vzrůst nejméně na dvojnásobek, než se Česko stane rovnoprávným členem unie. V roce 2004 by měli čeští zástupci sice zasednout v Evropském parlamentu, stejná práva jako ostatní Evropané však mít nebudeme. Evropské komisi se totiž nelíbí nízké mzdy. Jednotlivé státy se jednoduše bojí přílivu levné pracovní síly z východu. A tak až na dlouhých sedm let zakázaly českým občanům hledat si práci jinde. Možnost omezit pohyb pracovních sil nových kandidátů nevyužily pouze Švédsko a Island. Do sedmi let by se pak měly rozdíly alespoň částečně setřít. Podle vládní studie by vše mělo směřovat k tomu, aby se průměrný čistý plat v roce 2008 pohyboval kolem dvaceti tisíc korun. To by znamenalo 25 - 27 tisíc hrubého. Na to, abychom dohonili Německo, to zdaleka nestačí, alespoň se však přiblížíme na dosah nejchudším zemím patnáctky, Portugalsku, Řecku a Španělsku. Teprve někdy po roce 2008, tedy nejdříve čtyři roky po vstupu do unie, by se občané České republiky mohli těšit na to, že budou moci platit eurem, píše časopis Týden.
Když loni v listopadu nastupoval Anton Otte do úřadu vyšehradského kanovníka, připravil mu osud ironický žert. Jak napsal týdeník Respekt, Zlatou hvězdu, odznak nově přijaté hodnosti, totiž podědil po kanovníku Staškovi. Tomu Bohumilu Staškovi, který v poválečných letech proslul výrokem, že na jednání vůči sudetským Němcům se nevztahuje křesťanské přikázání lásky k bližnímu. "A já, první sudetský Němec na tomto místě, jsem nosil ausgerechnet jeho signum. Tomu se říká smíření přes hrob," usmívá se dnes Anton Otte. Jeho rodina žila v jesenické Vidnavě, která se ale tehdy jmenovala Weidenau. V dvouapůltisícové obci před 2. světovou válkou bydlely všeho všudy tři rodiny českých starousedlíků a pak už jen několik málo Čechů, kteří přišli jako úředníci mladé Československé republiky. Právě ti museli Sudety po Mnichovu opustit a mnozí utíkali v ohrožení života. Za války zůstaly ve městě jen původní české rodiny. Její konec má Otte spojený se vzpomínkami na sovětské vojáky. "Pro nás kluky to nebyl zdaleka jen strach. Když jsme vymýšleli úkryty pro sestry, aby je vojáci nenašli, brali jsme to jako dobrodružství." Rodiče však už tísnily obavy. Vidnavané tušili, že se chystá vysídlení, nikdo ale neočekával, jakých rozměrů dosáhne. Nakonec museli odejít skoro všichni. Odsunu, do něhož již byla zařazena, se rodina nakonec vyhnula. Okupační mocnosti totiž přestaly přijímat další vyhnance. Krom toho se po vzniku NDR v roce 1949 začalo říkat, že není Němec jako Němec a i na Jesenicku byl znovu k dostání německý tisk, opět se tu konaly německé mše, hrálo ochotnické divadlo a Němci dokonce dostali zpět i občanství. V roce 1960 využil Otte legální možnosti odejít do Německa, kde vystudoval teologii a stal se knězem. Vstoupil do Ackermannovy obce, sdružující sudetoněmecké křesťany, kteří chtějí s Čechy vybudovat dobré sousedské vztahy. Po roce 1989 se Anton Otte rozhodl věnovat usmíření mezi Čechy a sudetskými Němci všechny své síly. O tom je podle něj třeba stále mluvit, neboť vášně, které vzbuzuje, prozrazují, že tato kapitola ještě není uzavřená. Nové krédo české zahraniční politiky "nemáme sice o čem jednat, ale musíme spolu hovořit," považuje Otte podle Respektu za nadějný základ.
Soutěže krásných dívek či nových automobilů už jsou šedivou všedností. Nyní k nim přibyla přehlídka, která nemá v Evropě obdoby: Strom roku. Své oblíbence navrhovali lidé ze všech koutů republiky a zvítězil Popovský jasan, schovaný v kopřivách na úpatí Krušných hor. Soutěž Strom roku vyhlásila podle časopisu Týden Nadace Partnerství. Lidé do ní přihlásili 132 stromů. Porota z nich vybrala dvanáct finalistů. Sem pronikl i jediný "nevyhlášený" kus - Popovský jasan. A zvítězil. Dvousetletý, zřejmě největší český jasan, vyslalo do soutěže Středisko dokumentace starých stromů při Okresním muzeu v Sokolově. Favorit sokolovských muzejníků, utajen v křoví, prorůstá kamennou zídkou na místě někdejší vsi Popov poblíž Jáchymova. Příběhy dvanácti finalistů soutěže Strom roku se víceméně opakují: pověsti, jimiž bývají tito velikáni opředeni, se slévají v monotónní beletrii. Žižka tady napojil koně, kázal zde Hus, Komenský tu spočinul na cestě do exilu. Zajímavější je pátrání po důvodech, které vedly k tomu, že navrhovatelé vyslali svého favorita do soutěže. "Když vidím nějakou kampaň, vždycky se přihlásím, abych nás zviditelnil," svěřuje se například starosta Osečné, na jejímž katastru je další vybraný strom - Kotelská lípa. V Osečné a jejím okolí byste marně hledali neopravená boží muka či kapličku, obnovy se dočkal lesní hřbitov, na kterém jsou pochováni němečtí usedlíci. Pestrý život obce dokreslují dvě myslivecká sdružení, dvě hasičská družstva, sportovní oddíly. Pověst Osečné jako perspektivní obce se rozšířila natolik, že i jedna ze vzdálenějších obcí požádala o "přifaření". A jak to vše souvisí s Kotelskou lípou? "Je to nejstarší zdejší památka a bez ní není naše úsilí vůbec myslitelné," cituje starostu časopis Týden.
