Česká metropole se tento týden stane svědkem největšího rozšíření NATO v historii a zároveň zde proběhne napjatě očekávaná debata k několika tématům klíčovým pro celý svět. Jak uvádí Zdeněk Vališ, z hlediska českých zájmů může summit přinést klady i zápory.
Duchovní otec pražského summitu Václav Havel může pociťovat vnitřní uspokojení coby dramatik milující symboliku. Komunistický puč v Československu v roce 1948 se stal hlavním podnětem ke vzniku Severoatlantické aliance. A nyní po třiapadesáti letech se v Praze rozhodne o dalším osudu NATO. Pro takové přesvědčení existuje několik důvodů. Není například málo těch, kdo považují očekávané rozšiřování aliance či sbližování s Ruskem za důkaz, že NATO začíná ztrácet smysl své existence. Odpůrce rozšíření přitom najdeme na obou stranách Atlantiku. Třeba Petr Robejšek, ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku napsal už před časem v časopisu Respekt, že přijetí nových členů není v českém zájmu, protože aliance tím bude oslabena. Robejšek ale jen rezignovaně konstatuje, že Česko tomu bohužel nemůže zabránit. Ještě větší pozornost ovšem budí letité spory mezi Spojenými státy většinou evropských spojenců o výši vojenských výdajů. To je zásadní problém, jehož řešení nelze odkládat do nekonečna. Američané prý už ztrácejí trpělivost. Jsou rozladěni tím, že se při vojenských akcích nemohou spolehnout na účinnou pomoc Evropanů a musí nést hlavní tíhu všech operací. Koneckonců i balkánským válkám museli nakonec udělat přítrž Američané, protože Evropané toho prostě nebyli schopni. Na druhé straně je zjevné, že Evropané dávají stále častěji najevo, že chtějí dělat vlastní světovou politiku a přehlížejí přitom zájmy Spojených států. Vzájemnou důvěru mezi spojenci pak v posledních měsících nejvíce nahlodaly hádky o smyslu americké protisaddámovské politiky. A napětí ještě vzrostlo poté, co na antiamerickou kartu překvapivě vsadili v nedávných volbách němečtí politici. Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger před dvěma týdny v Lidových novinách naznačil, že jde o vážnou krizi sahající hlouběji než k volebnímu oportunismu. Někteří pozorovatelé proto soudí, že možná už pražské setkání amerického prezidenta s německým kancléřem nejlépe ukáže, kam bude v budoucnu směřovat spojenectví Evropy se Spojenými státy. Většina komentátorů a analytiků nicméně zastává názor, že v Praze nakonec vzhledem k závažným bezpečnostním důsledkům převáží realismus a vstřícnost a že aliance se po pražském summitu skutečně vydá cestou zásadní reformy. Nelze ani vyloučit, že dosti podstatnou měrou tomu mohou napomoci právě nedávno přijatí členové a současní kandidáti NATO. Není žádným tajemstvím, že bývalé komunistické země jsou mnohem více nakloněny Spojeným státům, než jejich staří západoevropští spojenci. Tyto země včetně Česka také mnohem více zdůrazňují nutnost posilovat euroatlantické spojenectví a euroatlantickou identitu. Jsou zároveň přesvědčeny, že přijetí nových členů přinese navzdory všem pochybnostem více kladů než záporů. Prohloubí se demokracie a rozšíří pásmo stability směrem k bouřlivé části Balkánu i v prostoru mezi Německém a Ruskem. Úzkostlivé české dušičky může rovněž těšit fakt, že se země posune z periférie více do středu garantované stability. Čeští eurorealisté naproti tomu třeba ocení, že Spojené státy si zachovají takovou pozici, aby mohly vyvažovat politický a ekonomický vliv evropských mocností. Vždyť jednostranná orientace není příliš zdravá.
