Pozvánka do fotografického oddělení Státního ústředního archívu v Praze na Chodovci
V sobotní historické rubrice jsme při objasňování záhady kolem zmizelých negativů významného českého fotografa Františka Drtikola skončili až ve Státním archívu v Praze. Dnes se tam v následující rubrice vypravíme s Evou Petržílkovou ještě jednou...
Když se řekne archív, řada posluchačů si jistě vybaví budovu nejméně sto let starou, nekonečně dlouhé police se stohy zaprášených knih, listin a různých dokumentů. Státní ústřední archív v Praze na Chodovci je však pravým opakem: Nádherná prosvětlená moderní budova, neobvykle architektonicky řešená, je vybavena interiéry, ve kterých najdete dokumenty uložené podle posledních špičkových technologií. Jedním z nejdůležitějších oddělení je fotoarchív. Jeho obsah je opravdu unikátní....
"Přibližně se jedná o milionové soubory, které jsou rozděleny do celé řady archívních fondů a sbírek."
Řekla mi úvodem našeho rozhovoru dr.Emilílie Benešová - ředitelka fotoarchívu. Zajímalo mě, zda se mezi tak ohromujícím množstvím archiválií nachází také nějaká historická rarita...
"Tak to si myslím, že je problém našeho archívu, který nemá až zas tak velkou tradici, byť navazuje na Archív země české. Přesto v našich depozitářích se nenacházejí daguerrotypie ani ambrotypie. Máme pouze dvě ferotypie z roku 1872 a 1898. A to jsou asi tak nejstarší materiály, které můžete u nás najít."
Jak dr. Benešová dodala, jedná se především o rodinné blíže neurčené fotografie. Právě nejstarší fotografie, ale i nové přírůstky, musí být v archívu ukládány ve speciálních klimatických podmínkách. Ty jsou poněkud jiné u písemností nebo pergamenových listin. Zatímco pro písemnosti jsou stanovené parametry teploty - 15° stupňů Celsia a vlhkosti 55 %, fotografie by v těchto podmínkách strádala...
"Proto v našich speciálních depozitářích na ukládání fotografií, ale nejen fotografií - ale i kinematografických filmů a zvukových dokumentů, máme teplotu 18°stupňů Celsia a vlhkost 35 %, což jsou parametry na nichž se většina těch světlocitlivých vrstev a jejich podložek shodne."
To ale není zdaleka všechno. Existují totiž materiály, pro které jsou podle dr. Benešové tyto podmínky "mezní", tedy nevyhovující. Proto v archívu vytvořili zvláštní klimabox:
"Má rozlohu asi 40 metrů čtverečních a tam tedy ukládáme nitráty, hořlavé materiály, no a potom ty nejnovější materiály barevné. To jsou materiály, které vyžadují teploty kolem nuly. Ale to by bylo příliš nákladné, takže tam máme teplotu 5 stupňů Celsia a vlhkost konstantní 35%. Samozřejmostí je potom několikastupňová filtrace, aby se do depozitářů nedostávaly mikročástice, prachové částice a podobné nečistoty z ovzduší."
Tolik pro představu několik čísel a technických údajů o novodobém archivování. Řadu zkušenosti z organizování nových depozitářů převzali pražští archiváři od svých kanadských kolegů. Od roku 1994, kdy se rozšířily informace o tomto novém ojedinělém pracovišti v Evropě, ukládá zde svá díla řada fotoklubů, profesionálních i amatérských fotografů...
"Třeba u nás máme uloženou sbírku, jako depozitum, sbírku Svazu českých fotografů, což je sbírka čítající asi 11 tisíc fotografií a vlastně tyto fotografie mapují československou a českou fotografickou tvorbu od šedesátých let v podstatě do současnosti. Takže je to úžasný soubor a úžasná databanka informací."
Emilie Benešová dodala, že nabídky k archivaci současní fotografové velmi rádi přijímají. Jak podotkla, archív ale není komerční záležitostí. Jeho hlavním cílem je fotografie zachovat pro budoucí generace než je nějakým způsobem komerčně zneužívat.
"Fotografové sice jaksi plamenným hlasem vykládají, že za život nafotí stovky metrů filmu, který nemají kam uložit a po jejich smrti to vlastně příbuzní vyhodí protože nebudou vědět, co s tím. Přesto se někteří z nich brání ty fotografie archivovat u nás tak, aby byly zachovány, protože si myslí, že je musí mít doma na stole a kdykoliv mají příležitost, tak prostě do nich musí sáhnout."
Jména těchto fotografů ale nechtěla ředitelka archívu raději uvést. Archív se stále snaží své sbírky rozšiřovat i jiným způsobem. Proto kontaktuje nejen profesionální fotografy, ale také soukromé osoby doma i v zahraničí. Sem patří spolupráce s krajany...
"Máme teď kontakty třeba ve Vídni, kde jsme teď zpracovávali fotoarchiv Spolku Komenský - takovou výměnnou cestou. Nebo třeba rodina Šimsova, která žije ve Velké Británii, tak nám darovala celou řadu fotografií, které se týkají légií a první světové války. Tauský Vilém - zase nám byly předány fotografie, které se týkají toho krajanského hnutí, to je také Velká Británie. A dokonce každé dva roky se tady koná setkání krajanů a krajané nás navštěvují a ty kontakty jsou velice čilé."
Na závěr ještě připomenu, že k uloženým archiváliím ve fototografickém oddělení Státního ústředního archívu v Praze na Chodovci má přístup také veřejnost. Návštěva i požadavky však musí být, podobně jako v jiných archívech, předem ohlášeny.
