Neděle s Radiem Praha
Téměř po celý měsíc prosinec zněla v sále Martinů Hudební akademie múzických umění v Praze, v Rudolfinu, i v jiných koncertních síních hudba Bohuslava Martinů. Závěrečný koncert 8. ročníku festivalu Bohuslava Martinů byl věnován památce blízkého skladatelova přítele a životopisce Miloše Šafránka. Ale v souvislosti s krásnou Martinů hudbou se vzpomínalo i na některé její slavné interprety.
Patřil mezi ně především i legendární český houslista profesor Petr Rybář, který žil od roku 1938 v italské jazykové oblasti Švýcarska Caslanu; bohužel v říjnu loňského roku zemřel - v úctyhodném věku 89 let. S Martinů, který rovněž ukončil svou životní pouť ve Švýcarsku (v roce 1959), ho pojilo hluboké, několik desítek let trvající přátelství. Rybář se narodil českým rodičům ve Vídni, studoval v Paříži, v Praze, v Lipsku, a také působil v Portugalsku. Stal se koncertním mistrem orchestru ve Winterthuru a komorním hráčem, později koncertním mistrem Orchestru románského Švýcarska v Ženevě. Na rozdíl od Martinů i od svých exilových vrstevníků - dirigenta Rafaela Kubelíka a klavíristy Rudolfa Firkušného - se i v poválečných letech objevoval v Československu. Naposledy byl v Praze před více než čtyřmi roky, jako pětaosmdesátiletý. V sídle Nadace Bohuslava Martinů při příležitosti svých narozenin představil novou kompaktní desku s vlastní starší nahrávkou děl Martinů. Za dlouhého plodného života hrál od tohoto tvůrce postupně snad všechny jeho houslové skladby, a úspěchy sklízel na koncertních pódiích celého světa. Pro Radio Praha je komentoval slovy...
"To není moje vina, to je vina Martinů, že napsal tak krásnou, živou, tak lidskou, nádhernou muziku, takže celý život jsem byl vždycky nejšťastnější, když jsem mohl vystoupit na jeviště a hrát dílo od Martinů."
Ke svému vztahu k naší zemi, a k vřelému přijetí, jež se mu zde dostalo, jubilant Petr Rybář dále řekl...
"Na co jsem sám velice hrdý, je, že jsem původem Čech, a i když jsem se stal Švýcarem, ze srdce jsem zůstal Čechem. A jsem šťastný, že jsem se mohl stát houslistou, poněvadž housle, to je druhá žena. My hoslisté máme právo být polygamní. A víte, ženu musíte hladi, jemňounce, vřele. Totéž se může dělat s houslemi smyčcem hladit ty jejich nádherné struny. Fantastický Jaroslav Kocian (český houslista, hudební pedagog a skladatel 1883-1950 - pozn. red.) dokonce hrál v jednom filmu. Pamatuji si, jak se ten film nazýval - 'Když struny lkají', a nádherně v tom filmu vystupoval. Říkám to proto, že jsem vám tím chtěl dát najevo mou lásku, ale nejenom k hudbě; já miluji svět, já miluji nádherné české přátele. A ta krátká návštěva v Praze, co jsem teď prožil, zůstane pro mně, než zemřu, jako úžasná vzpomínka. jta krátká návštěva v Praze, než zemřu, mi zůstane jako úžasná vzpomínka."
Pan profesor Rybář přes tato závěrečná slova prý nakonec přece jenom připustil, že se do naší metropole snad ještě alespoň jednou vrátí. Nikdy k tomu už nedošlo, a už ani nedojde. A tak si mistra připomeňme alespoň hudební ukázkou ze zmíněného cédéčka. V jeho podání a v podání Kurta Conzelmanna nabízíme "Koncertantní duo pro dvoje housle a orchestr" Bohuslava Martinů, což je zároveň i náš vklad k uctění památky jak slavného skladatele, tak neméně slavného interpreta jeho hudby...
