Zářící barevné geometrie Petra Kvíčaly
Kulturní téma nás zavede mezi výtvarníky. Vilém Faltýnek se v kavárně sešel s brněnským malířem střední generace Petrem Kvíčalou. V souvislosti s jeho výstavou Get Inside v galerii Behémot hovořili mj. o tom, jak se zrodil abstrakní malíř v prostředí brněnského undergroundu a jak se dnes abstraktní malba v Čechách cení.
Petr Kvíčala začínal v polovině osmdesátých let jako krajinář. A už tehdy se objevil spontánní vzdor proti klasické malbě: "Do těch krajin jsem najednou zapracoval vzdor proti té kultivovanosti, zapracoval jsem do toho ironii. Najednou jsem do toho začal malovat neuměle, jako by dětsky, jen tak štětcem schématické rostlinky. Do těch podmaleb, co jsem se snažil vystihnout tu krajinu a harmonii, a najednou jsem do toho namačkal ty řepy, vedle sebe!" Kvíčala je dnes znám jako abstraktní malíř; abstrakce je výtvarný směr, se kterým se v Čechách příliš často nesetkáváme.
"Se mnou má mnoho malířů, kteří vystudovali akademii, problémy. Tuším, že si mé práce příliš nepovažují, je to pro ně moc dekorativní. Ale mně to nevadí. Mně spíš vadí jiná věc. V České republice nejsou žádné sbírky světového umění 20. století. Co tady je z moderního abstraktního umění ve sbírkách? No Kupka, klasik Zdeněk Sýkora, ale myslím americké, evropské umělce? To musíte do Vídně, do Švýcarska... Studenti u nás nic takového neuvídí, znají to jen z publikací, ale to není nic! Před tím musíte stát, to nelze reprodukovat.
A teoretici? S širokou odezvou se nesetkávám. Nepotřebuju, aby mi poklepávali do ramenou, to ne, jenomže tady vznikl problém. Většina teoretiků vyrostla na českém surrealismu, což je příběhové umění. Mám rád surrealismus, ale na abstraktní umění se stejná kritéria nedají uplatnit. Chápu, že tyto věci je pak prostě tolik nezajímají. A taky se o abstrakci hůř píše. To se prostě hůř převádí do slov."
Přesto jsme se o to pokusili. Pojďme si nejdřív představit, jak vypadá takový Kvíčalův obraz: třeba jeden z raných, kdy si vůbec začal abstrakci uvědomovat jako svoji cestu, tedy z období po vojně, kolem první výstavy v roce 1985. "Je to takovej malej obrázek," popisuje Kvíčala, "který je v okrovo zelených barvách. Jsou tam jen řádky na poli a v nich jsou malé rostlinky a jmenuje se to 'Pole s mladou kukuřicí'. (Tehdy jsem měl s bráchou kapelu Květen a tenhle obraz jsem doprovázel jedním ze svých písňových textů.) Ten zájem o rytmus v tom byl, fascinace neustálým opakováním. Ovšem ne strojovým. Každá fáze má svoji identitu, každá ta rostlinka je trochu jiná, někdo to pak pojmenoval jako 'geometrie od ruky'. To je to, co mě naplňuje."
První obraz prý nakreslil na vojně na vojenské prostěradlo. V posledních letech zkouší i daleko větší formáty. Největší Kvíčalův obraz, který visí v Národní galerii v Praze, se jmenuje '60 dní červené, žluté a modré' a měří 3,5 krát 8 metů. Je to obraz z navrstvených rytmických křivek. "U těch vrstevnatých obrazů je tématem samo malování. Tyhle věci vznikají tak, že začnu malovat třeba tu základní vlnovku, každá vrstva se skládá ze spousty vlnovek řazených jednoduše vedle sebe jedním směrem, třeba horizontálním, pak vertikálním, pak ty úhly půlím na 45 stupňů a tak dál. Taková práce by mohla pokračovat do nekonečna. Za chvilku přestane být čitelné, co je tam namalované, je to až jakási imprese, energetické chvění.
A zajímavé je, kdy ty obrazy končím. To jsem dlouho zkoumal. Do těch spodních vrstev jdu s větší razancí, vím, že ty vrstvy zmizí. (Ne že bych to šidil, to by pak pro mně nemělo význam.) Uvědomil jsem si, že ze mě jde energie. A čím postupuju k dalším vrstvám, tím pracuju soustředěněji, volím třeba i menší štětce, dělám menší vlnovky. A najednou v určitém okamžiku se to úplně přelomí, a ty obrazy na mě najednou samy začnou vyzařovat! Nějakou pozitivní energii, už na mě zpátky jde ta soustředěnost, začnou zářit nějakým jasem. A v tenhle okamžik to zastavím!"
