Česko v komentáři
Oficiální zveřejnění seznamů spolupracovníků bývalé komunistické Státní bezpečnosti - to je téma dnešního vydání rubriky Česko v komentáři. Komentátorku Lidových novin Petrušku Šustrovou pozval k mikrofonu Josef Kubeczka.
Ministerstvo vnitra nedávno zveřejnilo na svých internetových stránkách seznam spolupracovníků bývalé komunistické Státní bezpečnosti. Jak tento krok hodnotíte Vy jako bývalá disidentka?
"Jednoznačně pozitivně. Už proto, že jsem byla jistou dobu náměstkyní ministra vnitra a samozřejmě jsem byla vždy velkým příznivcem rozkrývání a objasnění minulosti. Já si myslím, že pro lidi, kteří v tom seznamu figurují, je to sice do jisté míry traumatizující, ale zároveň to pro ně může znamenat nějakou očistu, protože je určitě lepší celou věc vysvětlit, objasnit, než se jí trápit v soukromí."
Jak příznivci zveřejnění seznamů konfidentů, tak jeho odpůrci často poukazují na to, že k tomu mělo dojít mnohem dřív, už začátkem devadesátých let, aby se předešlo jejich infiltraci do státních, hospodářských a dalších institucí. Co o tom soudíte?
"Ano, to je docela jisté. On to trochu udělal za státní úřady Petr Cibulka, který ten seznam zveřejnil. Jenomže vzhledem k tomu, že to byl seznam neoficiální, nebyl ani závazný. Nicméně myslím, že pokud jde o přístup do státních institucí, do jisté míry tady fungoval tzv. lustrační zákon, který znemožňoval přístup bývalých spolupracovníků a důstojníků Státní bezpečnosti do vyjmenovaných státních a veřejných funkcí. Já si ale myslím, že pro ozdravění atmosféry bylo strašně důležité, aby se s těmi jmény mohla oficiálně seznámit veřejnost. Na jedné straně tím státní moc dává najevo politickou vůli se s minulostí rozejít, dát najevo, že i když spolupráce se Státní bezpečností nebyla třeba trestná, tak to nebyl čin morální. Je jasné, že důvody spolupráce byly různé, že tam bylo vydírání, že tam byly sliby, že je mnoho případů, kdy nemůžeme dost dobře takového člověka odsuzovat, protože jsme nebyli v jeho situaci. Nicméně myslím, že ta politická vůle neschvalovat spolupráci tajnou s organizací, která potlačovala lidská práva s pronásledovala vlastní občany, je velmi důležitá."
Mnozí lidé seznamům vytýkají, že nejsou úplné. Mnohá jména v nich chybí, některá, například cizích státních příslušníků, v nich dokonce ze zákona figurovat nesmí. Sdílíte názor, že neoficiální seznamy, které začátkem devadesátých let zveřejnil bývalý disident Petr Cibulka jsou v tomto ohledu lepší?
"To se dá těžko takto říci. Já jsem opravdu vděčná panu Cibulkovi, že zastoupil státní moc v době, kdy se nenašel dostatek politické vůle, nicméně si myslím, že ta oficiální rovina je velmi důležitá. To, že v seznamech některá jména chybí, že se musejí občané sami dotazovat, to mi připadá jako opravdu strašně velké pochybení a je to smutné. Já vím, že do tak velkého seznamu se vždycky vloudí nějaké chyby, nicméně bych uvítala, kdyby ministerští úředníci velmi rychle přispěchali s opravou a je opravdu hodně velká ostuda, když musí někdo doporučovat občanům, aby to, co vydal stát, konfrontovali s tím, co vydal soukromník na vlastní riziko a kvůli čemu měl velkou řadu problémů."
Minulý týden byla zveřejněna informace, že v české protichemické jednotce v Kuvajtu jsou čtyři bývalí spolupracovníci vojenské kontrarozvědky. Nynější spolubojovníci je ale nezatratili a vyjádřili jim důvěru. Myslíte si, že takový přístup by měl být jistým vodítkem pro celou společnost nebo je vhodnější razantnější řešení?
"Na jedné straně musím schválit jednání těch spolubojovníků, protože dříve nebo později se musíme nějakým způsobem smířit s tím, že ne všichni se za komunismu chovali tak, jak my dnes a řada z nás i tenkrát považovala za slušné a morální. Na druhé straně je ovšem pravda, že k tomu, abychom někoho opravdu odsoudili, zavrhli, třeba se s ním přestali stýkat nebo jím dokonce začali pohrdat, potřebujeme vědět, jak to skutečně bylo. To je velmi důležité. A velmi důležitý v tomto ohledu je přístup alespoň k těm materiálům, které se zachovaly. Protože je řada lidí, kteří byli skutečně v zoufalé situaci, snažili se nějak té spolupráci vyhnout, uváděli třeba to, co znali z novin a potom ta spolupráce trvala třeba půl roku, rok. No a pak jsou ty případy opačné, žalostné, kdy se lidé snažili získat moc, získat vliv, získat peníze nebo dokonce se pomstít prostřednictvím politické policie komunistického režimu někomu, koho neměli rádi. Dokud toto nevíme o tom konkrétním člověku, na jehož jméno v seznamu narazíme, tak skutečně můžeme velice těžko soudit. Já tím nechci tu spolupráci obhajovat. Jenom chci upozornit na to, že velmi mnohé její aspekty můžeme posuzovat až teprve po tom, co se seznámíme s fakty."
U mikrofonu Radia Praha byla komentátorka Lidových novin Petruška Šustrová.
