Příběhy nalezené na pobřeží Dalmácie
V novém vydání Knihovničky Vilém Faltýnek seznamuje s další z řady mladých debutujících autorů. Bude řeč o knížce Sůl, ovce a kamení, v níž Magdaléna Platzová své čtenáře zavádí do přímořské Dalmácie.
Magdaléna Platzová působí jako redaktorka v Literárních novinách. Narozdíl od své matky, spisovatelky Edy Kriseové, která bývala nucena z politických důvodů zanechat práce v Literárních novinách a věnovat se vlastní tvorbě, Platzová si o třicet let později na svůj hlavní zájem - psaní - dělá čas vedle působení v týchž novinách.
Sůl, ovce a kamení je soubor čtyř povídek. Kromě druhé se všechny odehrávají v Dalmácii. Z toho, jak Platzová líčí přímořské prostředí a způsob života zdejších lidí, je zřejmé, že knihu nepsala s bedekrem při ruce:
"Já žiju s mužem, který je odtamtud, ta Veronika z první povídky je jeho matka. Takže já tam už čtyři roky jezdím a pobývám. Myslím, že kdybych tam jezdila, ale neměla tohle rodinné napojení, tak bych to nemohla napsat. Tam navíc máte víc času než doma, taky tam ten čas plyne jinak, ti lidé jsou komunikativnější, žijete s nimi jinak než tady v Praze a ty příběhy se před vámi najednou odvíjejí... Taky pro mě byl zážitek objevit moře. My tam jezdíme na týden, na čtrnáct dní, a nepronikneme vůbec do toho života s mořem."
Knížku autorka uvozuje větou etologa Konrada Lorenze:
"Lidské dějiny nám dokazují, že i kultury, stejně jako všechny živé druhy mohou zanikat. To je motto, které by nemělo být opomíjeno. Dá se vlastně přiřadit ke všem čtyřem povídkám. Témat tam je víc, ale to, které je vyjádřeno tím citátem, to je zanikání kultur, světů a ta změna. První povídka, to je jakási "archivní" výpověď o jednom světě, který už není, který zemře s tou ženou. To je ten celistvý svět, kde byly příběhy, věrnost věcem i lidem... No a potom všechny povídky s tím taky nějak zacházejí. V té druhé je hlavním hrdinou emigrant z bývalé Jugoslávie, který žije v Praze, a to je taková až apokalyptická vize současného života v Praze. Ale v postavě Tuláčka tam je náznak budoucnosti. Ten chlapec odněkud ze stepi si osedlá Václavské náměstí a Praha zmizí, zaroste trávou... Je to určitá vize."
Na jedné besed se čtenáři autorka vysvětlila, že do závěru této druhé povídky umístila svérázný prvek: jakýsi literární hromosvod:
"Pro ty, co to nečetli, já to teda prozradím. Tam se prostě vyskytuje nějaký hovno, který se vznáší nad Václavským náměstím. To je naprosto ojedinělý obraz v té knize, tam nikde nic takového není, ani žádná sprostá slova, natož takový popisný symbol, vlastně hloupý (ale skutečně myslím výstižný). A nic na to v té knize nepřipravuje. A teď ten hromosvod funguje tak: Jsou lidi, kteří to hovno vezmou, a jsou takoví, v nichž se vůči němu rychle zmobilizuje veškerý odpor. A to rychle rozděluje. Někteří zavolají, říkají, no tak ale to teda...! Prostě mi ho nemůžou dopřát! A vlastně veškeré připomínky ke knize se svezou na to hovno."
Také ve způsobu, jakým Platzová zaplétá situace a vztahy mezi postavami, je znát ironie, ba poťouchlost...
"No ano, no: jsem občas poťouchlá. Ty situace jsou i ve svý jímavosti a tragičnosti dost často směšný. Já si dělám často legraci sama ze sebe, málokdy se prezentuju navážno a stejně tak prezentuju i ty postavy. Já mám ráda nadhled."
V krátké době se na knižním trhu objevily prvotiny, které nějak vycházejí z cizího prostředí. Rudiš píše o Berlíně, Hůlová o Mongolsku, vy máte bývalou Jugoslávii. Stojí za tím potřeba rozšířit nějak ten náš malý středoevropský prostor?
"U mně v tom žádný záměr nebyl. Já jsem prostě našla téma, které jsem zatím nenašla tady. Proč? Proč ho tady nenašel ani Rudiš nebo Hůlová? Mně se tady z toho prostě nevylupuje žádný příběh. Já mám pocit, že se to po revoluci všechno tak rychle měnilo a je to pořád takový chaos, že až teď mám pocit, že jako bych začala sledovat nebo vzpomínat si na kontinuitu. Ona tady je, ale jak člověk denně čelí různým změnám, tak ji nevidí. Ta témata teprve přijdou. Ono to ještě chvilku bude trvat, než to setřeseme a než to budeme moct reflektovat. Zatímco v cizině je člověk svobodný, hledá si svoje témata. Nevím, asi je to nějak jednodušší."
Prvotinu Magdaleny Platzové Sůl, ovce a kamení vydala Marie Chřibková v nakladatelství One Woman Press v roce 2003.
