Reforma nestojí na jednom muži
Ministr obrany Jaroslav Tvrdík předvedl v závěru uplynulého týdne několik politických přemetů, které vyvrcholily jeho definitivním odchodem z politiky. Jak uvádí Zdeněk Vališ, Tvrdík připravil dosti lidem velké zklamání.
O skutečných důvodech Tvrdíkova odchodu se dá skutečně jen spekulovat. Prý chtěl premiéra Špidlu zahnat do kouta a získat více peněz pro armádu, prý šlo o předem domluvenou hru, aby vláda a ministr neztratili tvář vůči armádě, prý se Tvrdík stal obětí zpravodajských her v souvislosti s nedávno provaleným odposlechy jeho osoby a ministra vnitra Grosse, prý jsou za jeho demisí ostré vnitrostranické rozpory v sociální demokracii, prý neodolal zatím utajené vysoce lukrativní nabídce ze soukromého sektoru. Některé ze spekulací, jak už to bývá, jsou pravděpodobnější, jiné zase poněkud přitažené za vlasy. Možné jsou také kombinace různých vlivů, třeba už proto, že Tvrdík se rozhodl odejít nejen z postu ministra, ale vzdává se rovněž poslaneckého křesla a členství ve vedení sociální demokracie.
Podle vlastních slov se chce vrátit k životu normálního člověka. Většina lidí, co ho znají, se ale začíná klonit k jiné verzi. Zmatky kolem Tvrdíkova odchodu a jeho nevyzpytatelné chování prý svědčí o jeho zcela rozhozené psychice. A už proto je dobré, že mizí z vysoké politiky. Na psychickou labilitu mladého ministra upozorňovali nesměle někteří lidé už loni na podzim. Nezdálo se jim, že jednou vystupoval jako tvrdý, energický voják, schopný radikálních řezů. Druhý den z něj byla přecitlivělá troska, která dávala emotivně najevo, že je na dně, že už nemá sílu bojovat s nepřízní okolního světa.
Tvrdík rovněž získal velké sympatie u veřejnosti. Už řadu měsíců patří suverénně ke třem nejpopulárnějším politikům v zemi. Je to bezesporu i zásluhou perfektně propracované mediální strategie s dokonale zvládnutými režijními triky sebeprezentace. Sami novináři byli dlouho oslněni a uchváceni osobou energického, zásadového muže, který mluví vždy jasně, nepoužívá zažitá politická klišé, a navíc je novinářům vždy k dispozici.
Titíž novináři, aniž by mu upírali některé zásluhy, dnes vyzdvihují zejména určité rysy pozérství v Tvrdíkově vystupování. Jeho největší potíž vidí v tom, že je prý až chorobně ctižádostivý a zároveň velmi nedůvěřivý. Jakoukoli kritiku považuje hned za osobní útok. Svou bleskově rychlou kariéru prý postavil výhradně na sebeobdivu. Symptomatické bylo třeba jeho vystoupení pro BBC v pátek večer. Na jedné straně se dosti zlomeným hlasem omlouval premiérovi, vládě i sociální demokracii, že všem strašně ublížil. Zároveň se ale snažil vytvořit dojem, že došlo málem k celonárodní katastrofě, když odchází člověk takového formátu jako on.
Každopádně mnozí lidé jsou z Tvrdíka rozčarováni a cítí se být i svým způsobem podvedeni. Pro hodně lidí v armádě byl ministr téměř bohem. Jak řekl jeden vlivný generál, doslova kvůli němu cedili krev, kašlali na rodiny a dřeli do úmoru, protože začali po letech konečně vidět smysl své práce. Právě tito lidé nyní asi nemohou Tvrdíkovi odpustit, že v nich vyvolal velké naděje a pak z ničeho nic práskne dveřmi. Z řad armády i politiků už ale také zaznělo, že celá reforma ozbrojených sil nemůže stát a také nestojí na jediném člověku.
