Odešel Karel Bartošek - "Pavel Kohout historické vědy"
Počátkem července zemřel v Paříži významný český historik Karel Bartošek. Muž, jehož osud byl pro 20. století nejen v Československu typický: nejdříve nadšený komunista, pak kritik režimu a nakonec exulant. Jaký byl jeden z autorů Černé knihy komunismu člověk a jaký po sobě zanechal historiografický odkaz? Více v Historických obzorech, v nichž o Bartoškovi hovořil s historikem Janem Křenem Herbert Brynda.
Historik Jan Křen patří stejně jako Karel Bartošek ke generaci, která začínala publikovat počátkem 50. let. Z té doby se také datuje přátelství obou mužů, které přervala až Bartoškova smrt počátkem července.
"Když tady byl naposledy, což je asi před dvěma měsíci, tak jsme vzpomínali, že to je už přes půl století, co se známe. Já jsem poznal Karla Bartoška a Karla Pichlíka jako kolegy, kteří v průběhu 50. let opustili hříchy svého mládí, protože některé ty dost šílené práce z počátku 50. let, kdy jim bylo dvacet jednadvacet, jim vlezly do hlavy, a všechno se jim zdálo jednoduché. Musím říci, že oba byli mezi prvními, kdo se těch prací, myslím v roce 1956, zřekli. S Bartoškem jsme byli v bližší spolupráci, protože se - na rozdíl od Pichlíka, který dělal 1. světovou válku - věnoval 2. světové válce, což bylo i mně blízké téma. Velmi intenzivně jsme spolupracovali nejen s Bartoškem, ale s celým tím kruhem, který pak vytvořil Výbor pro dějiny národně osvobozeneckého boje, a pokusil se napsat tu velkou syntézu odboje, kterou ten poinvazní režim zlikvidoval a dokonce zničil,"
vzpomíná historik Jan Křen. Jedním ze zmiňovaných Bartoškových hříchů mládí byla například práce, která vyšla v roce 1953 a která pojednávala o řádění amerických vojáků v západních Čechách v roce 1945. Na druhou stranu ale, jak poznamenává Jan Křen, Bartoškovo zpracování Pražského povstání, jakkoliv poplatné době vzniku, je stále nepřekonané. Ale zpět k osobnosti Karla Bartoška. Jeho kolega a přítel Jan Křen na něm shledává přinejmenším dvě výrazné vlastnosti, které si udržel po celý život a z nichž jedna má poněkud netypický charakter:
"Zaprvé, Bartošek byl provokatér. Někdy v tom špatném, ale většinou v dobrém slova smyslu. On vždycky všechno zpochybňoval, řekl bych dokonce a priori, a ne vždy se mu to povedlo, ale tahle vlastnost a to vytrvalé provokování bylo strašně důležité. A druhá vlastnost, já mu vždy říkal, že to je na něm to nejlepší, byla jeho žena. Suzette byla Francouzka, která tady učila a díky níž se Bartošek sblížil s francouzskou kulturou a s francouzským myšlením a musím říci, že to už v té době bylo velmi významné, protože pokud tehdy existovaly nějaké zahraniční styky nebo vlivy, tak anglosaské nebo německé, a Karel Bartošek a také Josef Válka v Brně, byl jeden z těch, kdo zprostředkoval francouzské vlivy a francouzská historiografie, škola Annalles, to byl obrovský zdroj inspirace. V tom byl Karel cenný a kromě toho, že ho měli lidé rádi, si toho velmi považovali. Rádi ho měli také proto, že Karel byl čestný chlap a navíc kolem sebe až někdy přehnaně shromažďoval lidi."
Bartoškova politicko-historiografická angažovanost z padesátých let spojená se stylistickou lehkostí, s níž psal, vede Jana Křena ke srovnání s člověkem velmi podobného osudu:
"Víte, do jisté míry, a můžu to říci, protože jsem o tom s Bartoškem mnohokrát mluvil, mi v historiografii připomíná Pavla Kohouta. V těch lepších vlastnostech. Zažil totéž, jako mladý udělal během dvou tří let obrovskou kariéru, poměrně brzy na tento omyl přišel a snažil se s ním vždy poctivě vyrovnat. To je věc, která má velký význam. A zadruhé si myslím, že on byl i takový ten kohoutovský talent. Jemu mnoho věcí šlo lehce. Byl výborný stylista, také pod vlivem francouzské literatury. Ale řekl bych, že v tomto smyslu, i když ta myšlenka Kohouta v historické vědě je přijatelná, byl Bartošek hlubší."
Karel Bartošek se podle Jana Křena nad svou zaslepeností z poválečné doby často a dlouze zamýšlel. Koncem šedesátých let byl jeho rozchod s komunismem, natož dogmatickým, hotovou věcí. Přichází rok 1968 a někdejší komunisté z řad historické obce brzy nacházejí společnou řeč s kolegy, kteří s režimem během prvních dvaceti let jeho trvání neměli nic společného. Ale to až v příštích Historických obzorech, kdy s Janem Křenem probereme, co se životních peripetií i publikační aktivity týče, aktivnější, delší a zajímavější období života a díla Karla Bartoška.
