O české exulanty se v Holandsku dobře postarali
Jan Ámos Komenský a Naarden - právě to se asi vybaví každému, když je řeč o Češích v Nizozemí. Holandsko je už ale po staletí zemí, kam odcházeli exulanti snad ze všech koutů světa a Češi nebyli výjimkou. Přes Nizozemí například v polovině 17. století mířil do dnešních Spojených států první skutečný český osadník Ameriky a kartograf Marylandu Augustin Heřman.V dnešním Nizozemí žijí asi tři tisíce Čechů. Michaelu Swinkels - Novákovou, která do Holandska odešla v roce 1968, při její nedávné návštěvě v Česku zastihla Milena Štráfeldová:
Míšu Swinkels, jak ji zná velká část českých emigrantů v Nizozemí, jsem poznala před dvěma lety v Drakenburghu. Každoročně zde už dvě desítky let probíhá populárně naučné sympozium, na kterém se setkávají naši krajané z Holandska i sousední Belgie. Jsou mezi nimi lékaři, právníci, přírodovědci i historici nebo lingvisté. Prezentují tu své vědecké úspěchy a seznamují účastníky s novými objevy ve svých profesích. Pravidelným hostem těchto sympozií v minulých letech byla i lingvistka Michaela Swinkels - Nováková. Se svou rodinou nyní sice žije v Belgii blízko holandských hranic, k Čechům v Nizozemí má však stále blízko. Zajímalo mne, jak se jim dnes v daří:
"Je nás tam dost, ale ne že bychom se všichni znali nebo že bychom se všichni stýkali. Každý se stýká spíš s lidmi ze svého okolí. Někdy se ale scházíme na různých akcích, jako je české sympozium v Drakenburghu a podobně."
Jaká je vůbec sociální skladba Čechů žijících v Holandsku?
"To se pochopitelně mění, protože tam přicházeli lidé ve vlnách. Přicházeli před válkou, po válce, přicházeli po roce 1948, 1968, v 70. letech, takže věková skladba je různá. A samozřejmě i povolání. Řekla bych, že většina Čechů má buď středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání. Alespoň tedy lidé, které já znám. Většina z nich je ale už dnes v penzi. Ti, co přišli před válkou nebo po válce, a i ti, co přišli po roce 1968, protože i ti byli tehdy už dospělí."
To všechno byli emigranti či exulanti, ale jak vypadá situace dnes? Přicházejí do Holandska z Čech třeba au-pairky nebo studenti?
"Bohužel, co čtu novinách, tak jsou to dívky, které mají spíš lehčí mravy, jestli bych to tak mohla nazvat. Protože oni je v Česku nalákají, řeknou jim, že budou dělat servírky nebo někde v restauraci, často ale nakonec skončí v nevěstincích. Jinak se ale do Holandska dívky vdávají, jako to vždycky bylo a myslím, že i bude. Už se ale neemigruje, už se tam lidi moc nestěhují, protože to není třeba. Svoboda už je v Česku také, takže za svobodou už tam nikdo nemusí chodit."
Jsou tedy v Nizozemí s Čechy problémy?
Bylo těžké naučit se holandsky?
"Jak pro koho. Pokud někdo už uměl nějaký cizí jazyk, například německy nebo anglicky, tak to velký problém nebyl. Holandština patří do skupiny germánských jazyků, a tím pádem je snadno naučitelná. Nemá vůbec těžkou gramatiku, třeba němčina má těžší gramatiku, protože má skloňování. To holandština nemá a má jenom dva členy. Já osobně jsme měla spíš problém v tom, že můj manžel uměl velmi dobře anglicky a já jsme angličtinu vystudovala, takže jsme pořád mluvili anglicky. Pak ale díky jeho rodině jsem se opravdu začala učit. A hlavně jsem četla, pořád jsem četla, takže spíš než odposlechem jsem se naučila četbou."
Holandsko je zemí, kam tradičně mířili lidé z mnoha koutů světa, ať už z bývalých kolonií, nebo prostě proto, že bylo vždycky vlídné vůči imigrantům. Jak to bylo s Čechy? Přijali je tam dobře?
"Výborně. Holanďané jsou ohromně pohostinní. My si myslíme, že my jsme pohostinní, ale my jsme pohostinní jinak. Když třeba někdo přijde, tak my snášíme, co máme doma nejlepšího k jídlu a k pití. V tomhle jsou Holanďané opatrnější. Ale jakmile tam někdo přijde jako emigrant, exulant, tak se o něj postarají. Vyloženě se postarají. Seženou mu byt, to se stalo dokonce i mně a mému manželovi, který je Holanďan. Když ale slyšeli, že já jsem Češka, tak se hrozně snažili. Dokonce nám dali i nějakou výbavu, ručníky a tak dále. To dávali všem Čechům, kteří tam přišli většinou jen v plavkách, protože bylo léto. Teď mluvím o srpnové emigraci. Velmi dobře se o nás starali. Musím říct, že my jsme jim to zase trochu oplatili, protože jsme ty sociální výhody nikdy nezneužívali."
Do Česka jezdí Michaela Swinkels pravidelně, letos v září však měla její návštěva zvláštní účel. V Praze se totiž zastavila jen cestou do Náchoda, kde měla přednášku na konferenci k osmdesátinám tamního rodáka spisovatele Josefa Škvoreckého. Zná se s ním už víc než tři desítky let:
"Já jsem moc ráda, že jsem byla požádána o příspěvek, protože s Josefem Škvoreckým mne váže dlouholeté přátelství. Začalo tak, že jsem o něm psala diplomovou práci. Končila jsem filozofickou fakultu, můj obor byl čeština - angličtina a končila jsem v roce 1968. Měla jsem štěstí, že jsem měla vynikajícího profesora Antonína Jelínka. Dohadovali jsme se, co by bylo vhodné téma pro diplomku, a protože jsem studovala i angličtinu, tak jsem řekla hned: Josef Škvorecký. Protože Josef Škvorecký překládal a už tehdy byl velmi známý. To téma si mi podařilo získat, byl to vztah Josefa Škvoreckého k americké literatuře. Když jsem poprvé Škvoreckého navštívila, bylo to na Josefa, přinesla jsem mu sněženky a myslela jsem si, jak se ho budu vyptávat a dělat si poznámky. Jenže se mi nepodařilo se ho vyptávat vůbec na nic, protože Josef Škvorecký stále hovořil. Nehovořil ale vůbec o sobě, ale o židovské otázce. To nebylo téma mé diplomové práce, ale hovořil tak zajímavě, že jsem jen poslouchala a poslouchala. Říkala jsem si, že se ho podruhé zeptám, jenže Josef Škvorecký stále mluvil - o cikánské otázce. Nakonec informace, které jsem potřebovala, jsem skutečně získala a diplomka dopadla dobře. Dokonce se myslím i Josefu Škvoreckému líbila. To byla první věc, kterou jsem psala o Josefu Škvoreckém. Pak jsme se stýkali, byli jsme u nich v Kanadě a on byl také u nás na návštěvě v Nizozemí. Hlavně jsme si psali, já jsem kupovala jeho knížky, některé mi posílal, a dokonce jsme s manželem jeho knížky i pašovali do tehdejšího Československa. Manžel v létě pod košilí! Bylo to hrozně pěkné přátelství a pořád ještě existuje. A v Náchodě chci hovořit o jazyce. Já jsem sice jako každý měla raději literaturu, nakonec mne ale ten jazyk upoutal. A jazyk Josefa Škvoreckého je velmi barvitý a rozmanitý. Jde hlavně o překlady, neologismy, purismy a tak dále, čili charakter jeho jazyka."
Která z jeho knížek je Vám nejmilejší?
"To je tak těžká otázka! Skutečně těžká. Já mám období, kdy třeba čtu Zbabělce několikrát za sebou, protože to byla první knížka, kterou jsem od něj četla. V poslední době jsem četla Sedmiramenný svícen, který vyšel v holandštině. Josef Škvorecký ho poslal mým dcerám, tak jsem si ho přečetla a porovnala jsem si ty překlady. Ale hlavně čtu Inženýra lidských duší, protože to je hlavně o jazyce a taky je to jedna z jeho nejlepších knížek."
Co detektivky z poslední doby?
"To jsou ty detektivky, co píše se Zdenou! Ty jsou taky vynikající. Oni sice chtěli napsat jenom tři, ale, pokud vím, napsali jich už pět. A myslím, že budou pokračovat. Díky bohu pro nás, pro čtenáře."
V jednom z posledních rozhovorů Josef Škvorecký uvedl, že teď píše detektivky a svět už neřeší. Je to tak?
"To byste se měla zeptat spíš jeho, ale já myslím, že to pravda je. Protože ve svém věku chce mít taky už trochu klid. O politice nemá smysl moc uvažovat, protože to nezměníme, a já jsem ráda, že píše detektivky a že má konečně klid, protože jeho život rozhodně nebyl lehký."
