Český šachista v Americe Luboš Kaválek: "Emigrace nelituji"

Český styl šachové hry na Američany platí. Tvrdí to i trojnásobný přeborník Spojených států amerických v šachu Luboš Kaválek, který v roce 1968 odešel z Československa a po dvou letech toulání se Evropou zakotvil v USA. První nájmy platil z výher na šachových turnajích i z honorářů za příspěvky do Hlasu Ameriky. Později dělal sekundanta Bobbymu Fisherovi u zápasu, který kontroverzního šachového génia vynesl k titulu mistra světa. K mikrofonu si Luboše Kaválka pozvala Lenka Jansová.

"Tady by to bylo pro mě velice těžké, protože tatínek pracoval ve Svobodné Evropě a řešení bylo úplně jasné: byl čas odejít. Já jsem odešel v roce 1968, ale ještě dva roky jsem se toulal Evropou, nakonec jsem se rozhodl pro cestu do Spojených států."

Jaké bylo Vaše první zaměstnání v Americe?

"Studoval jsem na Univerzitě George Washingtona slavistiku v pobakalářském programu. Asi po roce a půl jsem viděl, že to finančně nezvládám. Každý měsíc jsem si hledal, kde se hraje nějaký šachový turnaj, a tam jsem vždycky vyhrál první cenu a tak jsem zaplatil činži. Pak jsem začal pracovat v rozhlase, v Hlasu Ameriky."

Jak dlouho jste tam pracoval a co jste připravoval pro vysílání?

"Měl jsem na starosti vysílání pro mladé lidi, vysílali jsme všechno možné: poezii, hudbu, americké události. Potom jsem také odjel na zápas do Reykjaviku, kde hrál Bobby Fischer se Spasským, odtud jsem vysílal asi ve čtyřech jazycích."

Jak dlouho Vám po emigraci trvalo, než jste přestal pociťovat jazykovou bariéru, než jste se naučil anglicky do té míry, že Vám to ani nepřišlo, že Vaším mateřským jazykem je čeština. Nebo Vám to přijde stále?

"Protože jsem studoval francouzštinu, vzal jsem si jenom devět lekcí angličtiny v Mnichově a s tím jsem studoval dost složitý program na univerzitě. Trošku jsem podváděl: protože to byla slavistika a v prvním semestru jsem měl Turgeněva a Gogola, tak jsem to četl rusky, ale zároveň jsem měl otevřené anglické překlady, tak jsem to četl vlastně dvakrát. Když už jsem na to nestačil, tak vedle měli Řekové kino, kde hráli filmy třeba podle Tolstého, tak dávali Annu Kareninu nebo Válku a mír. Já jsem takhle přečetl Annu Kareninu a Vojnu a mír za jeden den, protože jsem to proseděl v kině, až pak jsem si to v klidu četl, ale vlastně přes ruštinu jsem se dostal k angličtině. Na běžnou denní angličtinu si člověk zvykne velice lehce, ale když chce s angličtinou pracovat nebo v ní psát, tak to je všechno úplně jinak. Do toho se člověk jeden den probudí a má to. Já jsem se probudil, když jsem začal psát do deníku Washington Post šachovou rubriku, ale hlavně také reportáže ze šachového mistrovství světa, to už bylo v roce 1986 z Londýna, tam nás vyslali jako dva reportéry a tím to vlastně začalo."

S manželkou jste se rozhodli v Americe adoptovat tehdy ročního syna, který se narodil v Kostarice. Umí nějaká česká slova?

"Jeho první jazyk byla čeština, mluvili jsme na něho česky, prohlížel si české knížky, četli jsme mu české pohádky. Miloval divadelní hry a písničky Jiřího Suchého. Když už byl trochu starší, tak se tím uspával. Vždycky si vyžádal magnetofonový pásek a u Suchého usínal. Když začal chodit mezi americké děti do školy, tak se to trošku ztrácelo, ale někdy mě překvapí, jaká česká slova zná... Doma mluvíme česky, ale syn je na studiích v New Hampshiru."

Napadlo Vás, že byste se vrátil v roce 1989 do Prahy?

"Už jsme si v Americe zvykli, máme tam svou práci, syn tam studuje. Prakticky jsme k té Americe odsouzeni. Ale mně se v Praze líbí: dneska jsem chodil po Kampě... přes Karlův most se jít nedá, tam je moc Japonců, ale vím, že jsem se narodil do krásného města."

Nelitoval jste někdy toho, že jste odešel z Československa?

"Ne, když je člověk šachista, tak ví, že když se udělá tah, tak se nesmí vrtátit, to by bylo proti pravidlům."