Jaroslav Kvapil vzpomíná

V těchto dnech uplynulo 55 let od úmrtí českého básníka a divadelníka Jaroslava Kvapila. Z rozhlasového archivu jsme vybrali Kvapilovo vyprávění z roku 1948, ve kterém se vrátil nejen ke svým literárních začátkům, ale i ke svému krátkému angažmá v české politice.

"Mám prý svým neviditelným posluchačům vypravovati, jaké byly moje literární a divadelní začátky. Nuž tedy. Před padesáti lety přišel jsem do Prahy na universitu studovat lékařství. Přinášel jsem si už v několika modrých sešitcích první svoje básničky. Začal jsem tedy studovat medicínu, záhy jsem jí však nechal a věnoval jsem se studiu filosofie. Už jsem byl v Praze dvě leta, když mne několik přátel pobídlo, abych se přece pokusil a své literární začátky nabídl některé redakci. Došel jsem do redakce Světozora a kupodivu redaktor Šimáček, zprvu dost rezervovaný, uvítal moje první literární práce velice rád a hned je uveřejnil. To byl tedy můj literární debut na počátku roku 1888. A musím říci, že v tehdejších malých literárních poměrech tento můj debut vzbudil dost značnou pozornost. Sám Vrchlický prý se o mne začal zajímat a kolikrát mi vzkazoval, abych jej navštívil. Ale já si k Vrchlickému skutečně netroufal, až když jsem měl, a to roku 1889, vytištěnu vlastním nákladem svou první básnickou knihu Padající hvězdy. Vrchlický mne přijal velice laskavě a přijal mne nejen soukromě, ale také veřejně. A napsal o mě tehdy do Hlasu národa takovou obsáhlou kritiku, že jsem, abych tak řekl, stanul hned oběma nohama v tehdejší české literatuře. I Neruda mne přijal laskavě, když jsem mu svou knihu přinesl. Vlídně se mnou o mých básních pohovořil a vypravoval mi, jak jej, mladého básníka, před dávnými léty, přijal Karel Jaromír Erben. Radil mi však Neruda, abych pro bludičku básnické slávy nenechával studií a abych raději se vrhl do praktického života. Bohužel, Nerudu jsem neposlechl. Sotvaže jsem dostudoval na universitě, beze zkoušek jsem šel a věnoval jsem se novinářství. Když jsem nastoupil službu novinářskou, sblížil jsem se zakrátko i s divadlem. Jednak tím, že jsem v redakci Hlasu národa, kde byl Vrchlický divadelním referentem, psával občas za něho divadelní referáty, a dopisoval jsem také do některých venkovských časopisů o Národním divadle."

Brzy se Kvapil s Národním divadlem sblížil více - v roce 1900 se stal jeho dramaturgem, o šest let později vrchním režisérem a v roce 1912 šéfem činohry.

Jak vypadala kulturní Praha Kvapilovy doby?

"Tato tehdejší Praha ovšem byla nepoměrně sousedštější, jednodušší než ta Praha dnešní. Měli jsme tady jediné divadlo. Měli jsme málo časopisů. Byly tady politické boje mezi staročechy a mladočechy, sláva staročeské strany už trochu pomíjela a vítězně nastupovala strana mladočeská. Jejich orgány, jichž ovšem nebylo mnoho, sváděly velice úporné boje spolu. Divadlo jsme měli jenom jediné. Praha, sice tak česká jako dnes, měla nátěr a povrch hodně německý. A bylo to nápadno i tím, že zatímco v Praze jsme měli jediné české divadlo, měli Němci od konce let osmdesátých dvě zdejší německá divadla. Ta dvě předměstská divadla, Švandovo na Smíchově a na Královských Vinohradech divadlo Pištěkovo, těm se vlastně ani veřejná pozornost příliš nevěnovala. My tedy měli tehdy jediné divadlo, veliké Národní divadlo, a vypravovalo se dokonce o něm, že když se otevíralo, pražští Němci se těšili, že v něm nevydržíme a že záhy jim ta krásná budova spadne do klína. Ale Šubert, první ředitel Národního divadla, už tehdy správně tušil, že Národnímu divadlu, má-li se plně rozvinouti, by bylo třeba ještě jedné budovy. A třebaže začátky Národního divadla byly po té stránce hospodářské ještě dost stísněné, Šubert stál na stanovisku, které obdobně potom hájil Masaryk o universitě řka, že máme-li míti jednu universitu, že musíme míti university dvě. To bylo i stanovisko Šubertovo, že potřebujeme dvě divadla, máme-li míti jedno Národní divadlo."

Jaroslav Kvapil vzpomíná i na své krátké působení v politice:

"A teď musím říci, mám-li vypravovati o sobě, kde jsem se všude ve svém životě ocitl, že jsem se ocitl také krátce i ve víru politickém. Bylo to za války, v čas našeho domácího odboje. Stal jsem se členem Maffie a skutečně si zakládám na tom, že jsem i jako literát, i jako divadelník, mohl našemu domácímu odboji kolikráte posloužiti. Náš spisovatelský projev z roku 1917 měl skutečně značný vliv na další postup naší politiky, hrál značnou roli v našem domácím odboji. A když jsme v roce 1916, rok předtím, uspořádali v Národním divadle okázalý jubilejní cyklus Shakespearův, byl to vlastně hold Anglii, básníkově vlasti, která tehdy hostila Masaryka. Potom v roce 1918 ty divadelní slavnosti, jubilejní slavnosti Národního divadla, se nám změnily na veliké slavnosti našeho osvobození, na veliký protest všech slovanských národů utlačených rakousko-uherskou monarchií. A i tím jsme tedy mohli sloužit našemu domácímu odboji. Ovšem, v politice, jak jsem se narychlo ocitl, zase jsem z ní zmizel a vrátil se zase k divadlu."