Před sto lety se v Praze konal první pohřeb v krematoriu
Provizorní krematorium vzniklo na Olšanských hřbitovech. František Xaver Nevole tehdy přestavěl neorenesanční obřadní budovu. A 23. listopadu 1921 se zde konal první pohřeb žehem v Praze.
Nebylo to však první krematorium v českých zemích. To slouží už od 31. října 1918 v Liberci. Tehdy se však jednalo o nepovolený způsob pohřbívání. Kremace umožnil až zákon přijatý v lednu 1919.
O několik let později bylo na nedalekém pozemku v pražských Strašnicích zprovozněno údajně největší evropské krematorium podle návrhu Aloise Mezery, žáka slavného Josipa Plečnika.
V Praze je 97 procent kremací
Dnes v Česku funguje 27 krematorií a pohřeb do země je spíše okrajovou záležitostí. Zůstává využíván hlavně na venkově, připomněla Blanka Dobešová, správce Lesa vzpomínek.
"Když se lidé rozhodují, jak se rozloučit se zesnulým, volí nejčastěji kremaci. V Praze je až 97 procent kremací. Zbývající tři procenta jsou náboženská rozloučení, kde je pohřeb do země. Určitě je viditelný i trend kremací bez obřadu. Řada lidí udělá jenom zpopelnění a pak už se nerozloučí se svým blízkým."
Kořeny kremace sahají v Evropě do mladší doby bronzové, kdy své mrtvé spalovali například lidé kultury popelnicových polí, což si mnozí pamatují z dějepisu. Bylo to v letech 1300 až 800 let před naším letopočtem.
Hlasy volající po obnově možnosti kremace se objevily nejdřív v Itálii. V roce 1874 zde byl přijatý zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích. V Rakousku-Uhersku však platil zákaz tohoto druhu pohřbívání a proto snahy o postavení krematoria v Praze byly dlouho neúspěšné.
Lex Kvapil byl nejstručnějším zákonem nového Československa
V čele spolku Krematorium (dnes Společnost přátel žehu) stál básník a dramatik Jaroslav Kvapil, autor libreta k Dvořákově Rusalce. Byl také autorem zákona povolujícího kremaci z roku 1919.
Tzv. Lex Kvapil byl jedním z nejstručnějších zákonů nového Československa. V paragrafu jedna bylo napsáno: Pohřbívání ohněm jest dovoleno. Pohřeb kremací měly i významné osobnosti tehdejšího politického a kulturního života: Alois Rašín, Karel Václav Rais či Alois Mrštík.
Katolická církev kremaci dlouho bránila, až v roce 1926 prohlásila, že pohřeb žehem nemusí být bezpodmínečně odsouzeníhodný a je ochotna jej připustit. Církevní zákaz kremace však zrušila až instrukce z roku 1963.
Nový trend: pohřby ke stromům a obřady v přírodě
Jedním z posledních trendů je pohřbívání ke stromům. Na pražském Ďáblickém hřbitově vyrostl Les vzpomínek. Jak připomněla jeho správkyně Blanka Dobešová, je prostorem, kde se snoubí úcta k zemřelým s úctou k přírodě.
"Pozorujeme, že stále více lidí chce být uloženo pod stromem. Zpopelněni a uloženi ke kořenům. Máme tam 200 stromů, jsou tam lípy, javory, ovocné stromy a u nich si pozůstalí mohou vybrat místo, uložit tam popel a udělat tam i obřad."
V Lese vzpomínek nenarazíte na žádné náhrobky, místo nich jsou na kmenech stromů umístěny jen drobné dřevěné cedulky se jmény zemřelých.
