Liga improvizace
Pružnost, tvořivost, umění pracovat v týmu. To jsou schopnosti, požadované na pracovním trhu. Příležitost k jejich zdokonalení nachází stále více mladých Čechů v neobvyklé soutěžní disciplíně: tzv. "zápasech v improvizaci". Vyhrává tým hráčů, který podle publika více přispěje ke zdaru společné divadelní improvizace. Osobitý jevištní sport vznikl původně kvůli zatraktivnění divadla pro diváky. Představení proto karikuje charakteristické rysy sportovního utkání - moderuje ho rozhodčí s píšťalkou, vtipné repliky si přihrávají hráči v barevných dresech. O historii improvizačních zápasů se zajímala Sabina Vrbková.
Historie improvizačních zápasů sahá do Kanady sedmdesátých let. Dvojice divadelníků z Quebecku Yvon Leduc a Robert Gravel si tehdy lámala hlavy nad tím, jak přitáhnout více lidí k divadlu. Inspirovali se masově zbožňovaným hokejem. Vznikl tak svébytný divadelní sport tzv. "zápasy v improvizaci". Novinka přeletěla přes oceán do Francie, Švýcarska a dalších francouzsky mluvících zemí. Teprve před čtyřmi lety dorazila i do Čech. Nadchli se pro ni především mladí. Jen v Praze dnes existuje několik amatérských týmů, které měří síly ve víceméně pravidelných improvizačních turnajích.
Jak takový improvizační zápas vypadá? Na jeviště přichází rozhodčí v pruhovaném dresu, zaloví v košíku s diváckými náměty a vyhlásí téma improvizace. Přidá upřesňující informace o způsobu provedení a určí čas, jak dlouho bude scénka trvat. Například řekne: " Téma - žížalí rodina, kategorie - zpívaná, čas - dvě minuty." Znamená to, že hráči musí zahrát dvouminutovou operu o žížalí rodině. Pokud porušují pravidla hry - například příliš prosazují sebe na úkor ostatních, nebo se snaží nedostatek vlastní fantazie nahradit slovními obraty "vypůjčenými" z televize nebo knih, rozhodčí pískne faul a celému týmu udělí trestný bod. Jak potvrzují dvě hráčky ze středoškolského týmu BUDÍK, vítězství ale není při této hře to nejdůležitější. "Nejde o body, ale o pocit z improvizace.""Hlavní je, že při zápasu užijeme hodně legrace."
Diváckou základnu improvizačních zápasů tvoří podobně jako při sportu skalní fanoušci. Ti svými hlasy spolurozhodují o vítězném týmu. Mají právo vymýšlet témata improvizací a v případě nespokojenosti s předvedeným výkonem či výrokem rozhodčího házet do jeviště molitanové papuče. " Ještě jsem fyzicky neutrpěla, ale už se stalo, že diváci hodili po kolegyni opravdovou botou, " stěžuje si rozčarovaná rozhodčí.
Zdařilost improvizací závisí především na tom, jak pružně dokážou hráči reagovat na situaci a rozvíjet nápady ostatních. To jsou dovednosti, které se mohou mladým lidem, kteří se připravují na tvůrčí povolání, hodit i v běžném životě. Členy improvizačních týmů se proto stávají většinou středoškoláci a vysokoškoláci.
"Pomáhá mi to zbavit se trémy, když mám vystupovat před lidmi.""Umění improvizace mi pomáhá ve škole při zkoušení a vůbec při komunikaci s lidmi - jsem vstřícnější k jejich nápadům i názorům," svěřují se členky středoškolského improvizačního týmu BUDÍK. Podobnou zkušenost přidávají dvě vysokoškolačky "Improvizování mě nutí přemýšlet jinak, než jsem zvyklá, a zbavovat se tak stereotypů.""Člověk se učí řešit i konflikty tvůrčí a smírčí cestou."
