Starosti starostů za koronaviru
Jak se žije na českém a moravském venkově za koronavirové krize? Drtivá většina menších měst a vesnic ví o pandemii vlastně jen z médií a od centrálních úřadů. Nemají nakažené, přesto striktně dodržují všechna omezení a nařízení aby se přenosu COVID–19 vyhnuly. Vít Pohanka připravil pro Radio Prague International malou sondu o starostech starostů obcí na Českomoravské Vysočině.
„Já myslím, že tady. Lidí je míň a jsou ukázněnější, všechno dodržují. Je to tady lepší. Lidé se vzájemně ohlídají v dobrém smyslu slova, znají se a snaží se všechno dodržovat.“
Petr Honzátko, mladý otec dvou dětí z nedaleké Havlíčkovy Borové přijel s ženou a dětmi na nákup a až tak úplně nesouhlasí:
„Já myslím, že je to horší hlavně pro starší občany na vesnici, když se nemohou dopravovat jinak než autobusy a bojí se třeba i vyjít z domu. Těch lidí, kteří by jim nakoupili, zase není tolik, aby byli dostatečně zásobení potravinami. My jezdíme nakupovat z Borové raději sem do Přibyslavi. Je to tady takové rodinné, jako třeba tohle řeznictví. Je to tady prostě takové lidštější a asi i bezpečnější než velké supermarkety.“
Říká se, že hlas lidu je hlas boží. Ale když od náhodně oslovených lidí dostanu dva různé názory, nezbývá, než se obrátit na místní autoritu. Martin Kamarád (z ODS) je starostou Přibyslavi už řadu let:
„Já bych se přiklonil k té první variantě. Na menším městě se ta opatření, tak jak jsou dnes nastavená, snášejí lépe. Přece jenom máme blízko do přírody a do lesů a máme možnost si snadno vyvětrat hlavu. Trávit tuhle dobu v nějakém paneláku musí být komplikované. Tady je menší koncentrace obyvatel, a i když je tady menší obslužnost než ve velkém městě, žijeme dál svým vlastním životem.“
„Nálada je taková, že se vlastně moc nepotkáváme. Tak ji můžu spíš odhadovat a myslím si, že se odvíjí u různých lidí od toho, jak na ně ta opatření doléhají. I tady v Přibyslavi jsou samozřejmě lidé, kteří přišli o veškeré příjmy. A pak jsou tady taky lidé, kteří na tom nejsou zdravotně nejlíp a mají naprosto reálné obavy z onemocnění.“Jestli starostovi Kamarádovi něco ve vztahu k centrálním úřadům vadilo, byly to počáteční informační zmatky po březnovém vyhlášení nouzového stavu:
„Prvních deset dnů bylo velmi chaotických. Informace jsme dostávali se zpožděním. Ministři je oznamovali na tiskových konferencích a my jsme je dostávali i s desetihodinovým zpožděním. To dělalo samozřejmě problémy: ti, kterých se některá konkrétní opatření týkala, se nás ptali, co mají dělat. My jsme nemohli dělat nic jiného než se ptát na jiných zodpovědných místech a tam o tom také nic nevěděli. Ta situace byla opravdu silně chaotická, ale zlepšila se zavedením jednotného informačního systému. Dneska už to myslím funguje velmi dobře.“
„Jsem určitě dalek toho, abych kritizoval nějaké jednotlivé zásahy nebo opatření. Prožíváme něco, co tady ještě nikdy nebylo. Chyby se samozřejmě v jednotlivých případech stanou. Ale těžko zapomenout, že nám stát ze začátku říkal, co má pro nás k dispozici z ochranných prostředků,“říká starosta Kamarád v narážce na plané počáteční sliby, že ventilátorů a ochranných roušek bude pro všechny dost. Dnes mu tak trochu paradoxně nedělá starosti ani tak péče o zdravotní stav spoluobčanů, o které je přinejmenším zatím postaráno zcela adekvátně. Vrásky mu působí nejistota, jak dlouho současná mimořádná situace potrvá:
„Hned na začátku se mě jeden kamarád ptal, jestli jsou podle mne všechna ta nařízení adekvátní nebo ne. Odpověděl jsem a myslím si to i teď, že to nedokážeme v tuhle chvíli zhodnotit. Pro mě je nejdůležitější, jak rychle ta opatření zrušíme a vrátíme se k normálnímu životu. Teď vidíme, že to nebude jasné ani snadné. Například poslední návrh, jak se má vracet do normálního stavu školství, jasně ukazuje, že na ministerstvu sedí lidé zřejmě od ukončení vysoké školy, neznají situaci v praxi a přicházejí s nápady, které jsou naprosto nereálné.“
Příklad?
„Nejmenší děti by podle představ ministerstva měly chodit dobrovolně a dělit se na menší skupiny. Nikdo evidentně nevzal v potaz to, že učitelé budou muset učit dál distančně ty děti, které zůstanou doma. Na výuku menších skupin by zase bylo potřeba mnohem víc lidí, jen aby děti uhlídali. Nikdo nezvážil, že je škola povinná vést evidenci docházky. Když nějaké dítě do školy nepřijde, musí mít omluvenku a vysvětlení proč. To je opravdu o tom, jestli na těch ministerstvech sedí lidé, kteří dokážou posoudit, co je v praxi reálné a co není.“
Ale co nakonec dělá starostovi Kamarádovi největší starost, je ekonomický výhled do budoucna:
„Poslední roky byly pro příjmy měst i státu velmi dobré a my jsme toho v Přibyslavi snažili využít. Splatili jsme šedesátimilionový úvěr za opravu školy a zároveň jsme našetřili 116 milionů na budoucí investice. Teď bych byl rád, abychom tyhle prostředky dali nejenom na to, aby se tady stavělo, ale aby se také pomohlo těm, kteří tady nějak musejí fungovat. Týká se to menších živnostníků i větších podniků. Já počítám s tím, že v letošním roce ještě dojedou zakázky z dob před koronavirem. Ten hlavní problém přijde v letech 2021 a 2022,“uzavírá varovně starosta Martin Kamarád (z ODS). Po období hospodářského růstu a stoupající prosperity čekají podle něj zjevně i Přibyslav hubená léta.