Přistání na Měsíci očima reportéra Karla Pacnera
Přistání na Měsíci před 50 lety sledovalo na televizních obrazovkách podle odhadů 600 milionů lidí. Pro Čechy a Slováky měla tahle historická událost zvláštní hořkosladkou příchuť. Necelý rok po okupaci Československa armády Varšavské smlouvy vedenými Sovětskou armádou potvrdila technologickou převahu Západu.
" Američané oznámili v lednu 1969, že na Měsíc mají letět v červenci. Požádal jsem tehdejšího šéfredaktora Zdeňka Domkáře, aby zajistil mou cestu, a on slíbil, že to zařídí. Mladá fronta v té době ještě nebyla pod žádnou politickou kuratelou, takže vedení podnik rozhodlo, že poletím. Jediný zádrhel spočíval v tom, že mi zavolal ekonomický náměstek a říkal: „Prosím tě, opravdu potřebuješ do té Ameriky 500 dolarů? Víš, co to znamená pro náš rozpočet?“ A já na to: „Pepíku, ty dobře víš, že bych měl na tři týdny dostat mnohem víc!“ On se omluvil a tím veškeré potíže skončily."
Na Floridu s Dienstbierem …
Karel tedy odletěl v červenci do Washingtonu, kde bydlel u svého přítele Jiřího Dienstbiera, zpravodaje Československého rozhlasu. Společně se pak vydali autem na Floridu, aby přímo v Kennedyho vesmírném středisku na Mysu Canaveral sledovali start Apolla 11. Karel Pacner posílal články dálnopisem, Jiří Dienstbier se už ale do vysílání nedostal.
Když se před Vánocemi 1969 Jirka Dienstbier vrátil do Prahy, sešli jsme se na mejdanu u něj v bytě. Říkal, že mi to nechtěl dřív prozradit, ale dostal těsně před přistáním na Měsíci zprávu z Prahy, že nesmí na mikrofon. Takže o tom vůbec nereferoval.
… a do Houstonu bez psacího stroje
Karel Pacner pak po vlastní ose putoval z Floridy do Houstonu, aby tam sledoval samotné přistání na Měsíci. Po určitých peripetiích, které velmi barvitě líčí v knize „… a velký skok pro lidstvo“, se dostal do Řídícího střediska NASA. Zjistil ovšem, že má jeden problém:
Spokojený a nasycený Karel Pacner tak v klidu očekával přistání. Do Houstonu dorazilo už jen asi 600 novinářů z mezinárodních médií. Ostatní zřejmě usoudila, že se o přistání na Měsíci vzdáleném tak jako tak skoro 400 000 kilometrů dá stejně dobře informovat při sledování živého přenosu, který NASA šířila po celé planetě.
" Když začali astronauti vystupovat, nastal kuriozní okamžik: obraz byl vzhůru nohama! Technici NASA to dali rychle do pořádku a pak už jsme sledovali a poslouchali komunikaci mezi Neilem Armstrongem a Buzzem Aldrinem, který mu radil, jak má vystoupit. A pak přišla ta památná slova o malém kroku pro člověka, velkém skoku pro lidstvo."
Vypukl obrovský jásot a novináři zpovídali jeden druhého: „Co tomu říkáš?“, „Co tomu říkáš?“ Panovala tam obrovská změť jazyků a na nějakou dobu se v podstatě nedalo sledovat to, co se děje na Měsíci. Teprve když se ten mumraj uklidnil, mohli jsme sledovat, jak astronauti pracují na Měsíci.
Neradostný návrat domů
"Výměna šéfredaktora Mladé fronty přišla na podzim. Musím říct, že kdyby Američané přistáli na měsíci, jen o něco později, třeba v srpnu, tak bych se asi těžko na tu cestu vydal."
Karel Pacner o zážitcích z Ameriky napsal zmíněnou reportážní knihu „… a velký skok pro lidstvo“. Jméno Jiřího Dienstbiera v ní ale nesmělo zaznít, stal se z něj „kamarád Jirka“, Karel Pacner se mu za to omlouval, ale Jiří Dienstbier nad tím jen mávl rukou, ať se na nějaké omluvy vykašle.
Přistání Američanů na Měsíci bylo podle Karla Pacnera i v komunistickém Československu v každém případě vnímané jako potvrzení technologické převahy svobodného světa:
"Panovala atmosféra vítězství západního světa. Nikdo sice nemluvil o tom, že Sověti prohráli v tom pomyslném závodě o Měsíc. Ale všichni to tak vnímali, všichni to tak brali", uzavírá dnes 83 - letý novinářský a spisovatelský veterán, Karel Pacner.
