Radůza zve své publikum na Divoký západ
Jedna z nejoriginálnějších českých písničkářek Radůza vydala nové album, „Muž s bílým psem". Je poctou trampingu a autorům indiánských příběhů.
"Tato desko - kniha je inspirovaná trampskou muzikou, a indiánskými příběhy, které jsem jako dítě četla. Takže jsem napsala takový příběh z divokého západu a k němu šestnáct písniček. Pak mě napadlo, že by bylo hezké, kdyby k tomu byla audiokniha, tak jsem poprosila Františka Segrada, a ten načetl dvouhodinový výběr z těch kapitol," uvedla Radůza v rozhovoru pro Český rozhlas.
Muž s bílým psem je fiktivní životní příběh indiána Johna Wooda, u jehož narození stáli dva bílí vlci. Než jej vymyslela a zhudebnila, přečetla stohy knih o indiánských válkách, bájích a pověstech, etnografické knihy i vzpomínky šamanů. Promítla tam i své zkušenosti.
"Já si myslím, že to je kombinace. Jednak jsou tam věci, které jsem zažila, věci, které bych si přála zažít. Jsou tam moje vzpomínky, moje zkušenosti. Chvíle, které jsme proseděli u táboráku s kytarou, těch je velmi mnoho, a doufám, že ještě bude."
Radúza dokáže zahrát na klavír, kytary, akordeon, foukací harmoniku, flétnu a další. Její poslední alba jsou zpravidla nesená jedním tématem. Po poctě matce zemi („Gaia"), nahrála filmový soundtrack ke snímku o horolezcích za druhé světové války („Tenkrát v ráji"). Skladby s tématem války vydala v albu „Marathon - příběh běžce" a loni vydala vánoční CD „Studna v poušti".
Jako dítě trampovala s rodiči, dnes se věnuje lukostřelbě
Letošní album Muž s bílým psem je věnováno autorům písní táborových ohňů a indiánských knížek. Je také vzpomínkou na zpěvaččiny nedávno zemřelé rodiče, po nichž zdědila lásku k přírodě a k trampování.
"Jako dítě jsem trampovala s rodiči. Jezdili jsme do osady. Když mi bylo šestnáct, tak jsem vyjížděla v maskáčích. Když jsem byla starší, tak jsme jezdili třeba stopem po Evropě, a teď jezdím s dětmi. Věnujeme se lukostřelbě," říká Radůza, která o sobě tvrdí, že je duší nomád. Jednu tašku má doma sbalenou, druhou rozbalenou a třetí napůl připravenou.
"Jsem nejšťastnější, když můžu utéct někam do přírody, do lesa nebo k řece. Letos jsem si sbalila spacák a celtu a vyrazila do Norska. Nikoliv tedy stopem, ale letadlem. Tam jsem 400 kilometrů za polárním kruhem týden chodila po horách. Děti byly na táboře, tak jsem měla volný týden. Byla jsem v Norsku už po páté, ale letos jsem poprvé hned první den viděla losy. Dokonce jsem se dostala na místa, kde byly nějaké tisíce let staré kresby. Dostala jsem se na místa, která vůbec nejsou turistická. Nikdo tam nebyl. Chodila jsem sama mezi horami a řekami a byla jsem úplně šťastná."
Teď právě Radůza „vandruje" po českých městech. V prosinci se svým novým albem vystoupí v Litomyšli, v Kopřivnici, ve Valašských Kloboukách a v Třebíči.
Pražské publikum ji uslyší 3. prosince, kdy ve Foru Karlín vystoupí se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Jedná se ale o zcela jiný projekt než „Muž s bílým psem". Ve svém novém díle, psaném speciálně na objednávku SOČRu, Radůza zpracovává formou melodramatu výjimečný - a v Čechách málo známý - osud Anity Garibaldi, která po boku svého muže Giuseppe Garibaldiho bojovala za sjednocení Itálie.
