Tehdy to bylo jiné Švýcarsko
Ve švýcarském kantonu Solothurn se po roce 1968 usadila početná československá komunita. Dodnes drží pohromadě. Na první dny v emigraci vzpomínají pro Radio Praha manželé Jiří a Eva Svobodovi, Věra a Stanislav Chyczyi a manželé Dvořákovi a Formánkovi.
Jak to bylo s jazykem?
„Uměl jsem říci akorát tak dobrý den – Guten Tag. I když jsem za války měl povinnou němčinu, tak jsem vše zapomněl, překryla to ruština. Ale naštěstí pan Kalousek, který byl mým šéfem, nám překládal. Vznikaly dokonce takové humorné epizody, že jsme jednou stáli s nějakým mužem na chodbě, nevěděli se, jak spolu mluvit a přišel pan Kalousek s otázkou, proč spolu nemluvíme jednoduše česky.“
Švýcaři přijali tehdy československé exulanty velmi srdečně, byly ochotni pomoci, jak potvrzuje i pan Svoboda.
Jak všichni při milém nedělním vyprávění nad kávou v klubovně domů Svobodových vzpomínají, najít si práci tehdy neměl nikdo problém. Prosadili se nakonec všichni. A stejně jsou na tom i jejich děti. Nakolik se daří zachovávat v rodinách českých krajanů české kořeny?
„Když jsme doma, tak se mluví jen česky. I se čtyřletou vnučkou mluvíme jen česky. Neumím si představit, že bych s dětmi doma mluvil německy.“
„Samozřejmě, že je to těžší v případě, kdy naše snacha je Švýcarka. Pak jí například naše vnučka říká - to nejde – a matka jí nerozumí.“
„Náš vnuk například svého otce, který je Švýcar, upozorňoval při nebezpečné situaci v autě výkřikem Pozóór. Život tak přináší řadu humorných epizod.“
„Švýcarsko se za tu dobu hodně změnilo. My jsme exulanti, přišli jsme v době, kdy to byl ráj na zemi.“
„My jsme přišli s tím, že budeme pracovat, budem se snažit, to se v poslední době hodně změnilo. Přichází hodně lidí, kteří se nesnaží. Ale byla jiná doba, práce bylo tehdy dost. Do týdne každý z nás pracoval.“
„Dnes nerozumím tomu, že se nesmí pracovat, to nepochopím. A přitom firmy stěžují, že mají málo lidí do výroby. A oni mají zakázáno pracovat.“
„Před těmi 50 lety se přijelo domů a autem, člověk ho nechal odemčené a nic se nestalo. Na ulicích bylo čisto, nikde žádné nápisy na domech. Zkrátka bylo to úplně jiné. Švýcarsko se za těch 50 let hodně změnilo.“
Po srpnu 1968 nastal mohutný příliv české a slovenské emigrace především do německy a francouzsky mluvících částí Švýcarska. Podstatně zesílily komunity v St. Gallenu, Curychu, Luzernu, kantonu Solothurn, Basileji, Bernu, Ženevě nebo v Lausanne. Některé odhady uvádějí až 18 000 posrpnových československých emigrantů, kteří hledali únik před okupací své země. Politický azyl dostalo na 14 500 osob a během 80. let obdrželo více než 10 000 Čechů a Slováků švýcarské občanství. Vzrostlo tak značně percentuální zastoupení Čechoslováků mezi cizinci: zatímco před srpnem 1968 to nebylo ani jedno procento, po srpnu se vyhouplo na 12 %.
