České xenofobii nerozumím
Do emigrace odešla Helena Kanyar Becker v roce 1969. Nechtěla absolvovat pohovor před normalizační komisí. Ona i její matka, která jí „vyemigrovala“, věděly, že jako očitá účastnice a aktivní novinářka by dramatické události roku 1968 nedokázala popsat jako přátelskou pomoc.
Přišla jsem pozdě. Na jaře v dubnu 1969 švýcarská vláda rozhodla o zrušení výhod pro československé migranty. Takže se mnou jednali jako s normální cizinkou. Po třech nedělích ve Švýcarsku mi přišel dopis, že musím opustit území Švýcarska. To byl okamžik, kdy jsem začala brečet, protože jsem nevěděla kam jít. Ale protože ve Švýcarsku je už od 13. století silná humanistická tradice, lidé se starali o uprchlíky. Neznámí lidé mi zaplatili advokáta, který mi vyjednal, že jsem mohla zůstat do doby, než mi udělili azyl. To bylo v dubnu 1970. To už jsem mohla udělat přijímací jazykové zkoušky na univerzitu. Do té doby jsem pracovala u běžícího pásu u letecké společnosti Swissair, kde jsem vydělávala 5,50 franků na hodinu. To mi tak stačilo, abych si zaplatila v Curychu večerní školu němčiny, a jinak jsem jedla bílý jogurt a tesínský chléb, na víc to nešlo. Naštěstí jsem bydlela jen za 50 franků u známých, kde jsem směla spát na podlaze u známých.
Já tak trpěla, že si to dnes už vůbec neumím představit. Vše mně ničilo. Protože to byla cizí země, jiný systém. Učila jsem se německy, ale v jejich švýcarském dialektu jsem ničemu nerozuměla, jak říkají Švýcaři ani tomu nádraží. A hlavně jsem nerozuměla švýcarské mentalitě. Abych se mohla zaintegrovat, tak to trvalo tak tři a půl roku a než jsem se začala smát švýcarským vtipům, tak uběhlo minimálně 10 let.
Postupně jste opět vystudovala a dostala se k původní profesi novinářky, historičky a věnovala se tématu, ke kterému máte blízko, protože sama pocházíte z takové migrační rodiny. (Matka byla Jihočeška, otec sedmihradský Sas, který se narodil v Horním Rakousku. Beckerovi byla židovská rodina, dědeček Karl konvertoval k luteránské víře – pozn. redakce)
Máte pravdu, já měla velké štěstí, že jsem se dostala na univerzitu a že jsem měla německého profesora, který uznal, že mám už diplom z Univerzity Karlovy, a tak mi dal asistentské místo. To byla moje záchrana, protože jsem byla těhotná a otec mého synáčka moc zájmu neprojevoval. Celý život jsem zůstala na univerzitách. Díky svému původu, že Beckerové pocházejí ze Sedmihradska. My Sasové jsme neuvěřitelně pracovití. Naše heslo je modlit se a pracovat ( ora et labora).
Tím jsem povinovaná, protože jako emigrantka vím, co to je být člověkem druhé kategorie. A Sinty a Židy vykazovaly rovnou od hranic. Jsou závazná čísla, že 30 tisíc Židů (které švýcarské úřady nepustily během druhé světové války přes hranici) šlo rovnou do Osvětimi. To je vina, kterou Švýcarsko na sebe vzalo. Na začátku 90 let se o tom začalo mezi historiky mluvit a já si to vzala za své, bylo to moje téma. A s Romy jsem se začala stýkat, když se dělilo Československo. Tehdy napsala jedna reportérka z Vídně, že v České republice je 300 tisíc Romů bez státní příslušnosti. Já v té době už psala do novin, tak jsem zavolala do Basler Zeitung, že je to nesmysl a že jedu zrovna do Čech, tak to zjistím. A bylo jich tady 10 tisíc a všichni jim pomáhali, mimo jiné Sorosova nadace, ministerstvo kultury, všichni pro ně něco dělali.
Já tomu vůbec nerozumím, jak je to možné. Ve Švýcarsku, které má 8 milionů obyvatel, jsou dva miliony bez švýcarského pasu. A země stále přibírá nové. Nevidím důvod, proč by i v Česku nemohli být uprchlíci. Proč? A ta xenofobie, ta je úžasná….
Dnes se do Čech vracíte pravidelně, ale žít jste zůstala ve Švýcarsku.
Mám dvě duše, jednu českou když jsem tady a to jsem Beckerová a druhou Kanyar, když jsem ve Švýcarsku. A jsem tam hrozně ráda. Protože jsem si vybudovala novou existenci. Bydlím v Basileji. Mohu dělat, co chci. Udělala 24 výstav, historické výstavy, vychází mi moje 14 publikace. A vše je na jedno brdo. O uprchlících a situaci Romů a Sintů a tzv. Jenišů, což jsou lidé, co kočují, česky se jim říká světský.
Helena Kanyar Becker se narodila v roce 1943 v Českých Budějovicích. Vystudovala češtinu, historii a literární vědu. Až do emigrace v roce 1969 pracovala v časopise ABC a Zlatý máj. V Curychu poté vystudovala slavistiku a všeobecné a východoevropské dějiny. Do roku 2008 zastávala místo vědecké pracovnice v knihovně v Basileji. Zaměřuje se na problematiku Židů, Romů a Sintů. Na toto téma uspořádala dvacet čtyři výstav ve Švýcarsku, Německu, Francii a Česku. Za badatelskou činnost získala v roce 2010 prestižní Vědeckou cenu města Basileje.
