Můj život změnila Jawa
Zdvořilost, přátelské posezení u piva i to, že si nepotrpíme na pozlátku, oceňuje na životě v Česku student třetího ročníku bakalářského studia bohemistiky Kjamran Bagirov z Uzbekistánu.
„Přijel jsem sem kvůli motorce. Můj tatínek v Uzbekistánu sbíral československé motocykly Jawa. A já pak sehnal jeden model z roku 1969. Nemohl jsem na něj dostat náhradní díly. Objednat je z České republiky by stálo hodně peněz, tak jsem se rozhodl, že se pro ně vypravím a jelikož turistické vízum bývá jen na 14 dní, řekl jsem si, že to zkusím se studiem. A koneckonců tak splním i sen mojí maminky, která si vždy přála, abych vystudoval nějakou univerzitu v zahraničí.“
Během ročního jazykového kursu se Kjamran Bagirov rozhodl pro studium češtiny. Zvládnutí jazyka považuje pro integraci za zásadní. A bohemistika je ideální příležitostí, jak kromě jazyka poznat i kulturu a historii dané země. Sběratelská vášeň ale mladého muže neopustila.
Podle Kjamrana Bagirova by se například v sousedním Polsku dal podobný motocykl sehnat až pětkrát levněji. Ale pro Uzbeka, tedy občana pocházejícího ze země mimo EU tu nastává další komplikace. Vysoké daně i komplikace s registrací.
„Tak jsem od té myšlenky zatím upustil, asi budu postupně sbírat náhradní díly a možná jednou až pojedu se svou rodinou do Uzbekistánu, ukážu jim, jak ten stroj změnil můj život.“
V Uzbekistánu jste bez značkového oblečení nikdo
„Od momentu, jak jsme vkročili na českou půdu, nás Česko nepřestalo překvapovat. Češi jsou velmi zdvořilí. Vždy vám vykají. Tady na fakultě nás profesoři oslovují pane. Vyučující v Uzbekistánu by vám tykali. Kdybyste Rusa oslovil pane, tedy „gospodíne“, tak mu strašně zalichotíte.“
„Nepříjemně nás naopak překvapilo smrkání na veřejnosti. To se u nás považuje za něco velmi vulgárního, neuvěřitelného. My spíše popotahujeme, což naopak Češi považují za nechutné.“
„Milým překvapením naopak bylo množství hospod, hospůdek, barů.“
Mladému muži také imponuje, že si u nás příliš nepotrpíme na oblečení. „Většině Čechů je jedno, zda má na sobě značkové oblečení. My furt chceme vypadat jako lidé v Evropě nebo Americe, ale ve skutečnosti se tam lidé nijak nesnaží chodit v modelech od Armaniho, Dolce a Gabany apod. U nás si na to lidé nesmírně potrpí, i když na to často nemají žádné peníze. Stejně jako můj otec, který si ze služební cesty přivezl Mercedes, jen aby lidé viděli. A přitom za něj zaplatil dvojnásobné clo. Pokud takové věci nemáte, jste nikdo a nikdo vás nevnímá", popisuje realitu v Uzbekistánu Kjamran Bagirov.
