Jeroným Pražský – mučedník, mistr čtyř univerzit a Svatý rváč
Zcestovalý učenec, vynikající řečník, Husův přítel, který stejně jako on zemřel na hranici v Kostnici. To byl Jeroným Pražský, jak jej známe z učebnic dějepisu. Trochu jiný pohled na něj teď přináší nový román Mileny Štráfeldové.
"Nevěděl, jestli nahoře svítí slunce, nebo se obloha zatáhla a prší. Nevěděl ani, zda je noc, či den. V kobce u svatého Pavla byla tma pořád. Jeho čas se dělil jen mezi nesnesitelnou bolest a mdloby, které ho z ní občas vysvobodily. Někdy se probudil na zemi, když ho na chvíli sundali. Ležel přitom na studených, vlhkých kamenech a třásl se zimou. Ta trocha slámy, kterou žalářníci rozházeli po podlaze, ho nemohla zahřát. Ke všemu v ní šramotily myši. Nakonec dostal vysokou horečku..."To nemůže přežít!" říkali si žalářníci mezi sebou, jako by tam vůbec nebyl. Jako by už byl po smrti. Najíst už nedostal několik dní, stejně by ale v sobě nic neudržel. Když člověka nechají viset hlavou dolů, v žaludku mu nezůstane vůbec nic."
"Já jsem se k postavě Jeronýma Pražského dostala zprostředkovaně přes televizní dokument o Janu Husovi, na kterém jsem spolupracovala před dvěma lety jako scénáristka. Při té příležitosti jsem si musela zopakovat dějiny husitství a předhusitské doby. Postava Jeronýma tam na mě jakoby vykoukla. Já jsem v té době toho moc nevěděla. Myslím si, že i většina našich současníků má o těchto postavách takovou jen přibližnou představu. Jaký byl ale jeho život ve skutečnosti, zemřel v necelých 40 letech, to nevíme. Mě ale na něm hlavně zaujalo, že to byl takový bouřlivák, rebel a já jsem si ho pracovně nazvala i spratkem. Právě to mi na něm bylo sympatické, protože já ve svých knihách ráda tak trochu bořím ty mramorové pomníky našich dějin a to je přesně jeden z pomníků, který tam dosud straší."
Jak si vůbec došla k tomu, že byl právě takový?
"Především proto, že on opravdu byl bouřlivák, několikrát se popral, sám Hus jej několikrát kritizoval. Jednou mu přidělil jako disputační otázku téma: Proč květ lilie rozkvete dříve v rukou panny? Chtěl ho tak zkritizovat za to, že má přece jenom k ženskému pohlaví uvolněnější vztahy, než by se Husovi líbilo. Protože Jeroným byl křivopřísežník, nevadilo mu lidi dráždit, vysmívat se jim, prát se s nimi, tak si myslím, že představa toho spratka tam je trošku oprávněná."
"To byla pro mě ústřední otázka celé knihy. Teď řeknu možná něco, co se nebude příliš líbit teologům nebo kovaným historikům. Nemyslím si, že jej tam přivedl ten vztah k pravdě, jako měl Hus. Podle všeho, co o Jeronýmovi vím, mi psychologicky vychází, že ve skutečnosti tam šel z hlubokého přátelství k Husovi a proto, že chtěl obstát sám před sebou, před svým svědomím. On totiž skutečně odvolal. Možná se tomu nemůžeme ani divit, protože jeho věznili v Kostnici rok v tak úděsných podmínkách, že si ani neumíme představit, že by je člověk mohl přežít. On odvolal ne jednou, ale dvakrát. Nakonec přece jenom se v něm našla taková míra odvahy a opravdovosti, že se rozhodl, že odvolá svá odvolání, předstoupil znovu před biskupy a k jejich velkému překvapení a zděšení se znovu přihlásil k viklefskému učení, ale především k Husovi jako ke svému mistru, učiteli a blízkému příteli."
A tak byl Jeroným Pražský na konci května 1416 upálen a na dlouhá staletí také odsouzen k tomu, být "ten druhý po Husovi". Román o něm teď míří ke čtenářům. Jeho autorka jej představí třeba na blížícím se festivalu Svět knihy. A chystá se i film, začít točit by se měl letos na podzim.
