Hadi jsou navzdory špatné pověsti stejně fascinující, jako kterákoliv jiná zvířata

Užovka nosatá v pražské zoo, foto: Matěj Baťha, CC BY-SA 3.0

Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři. Tady znáte tuto pranostiku? Protože se svatého Jiří kvapem blíží, přichystali jsme na pondělí velikonoční pořad věnovaný právě hadům, to abyste věděli, na co se máte připravit. A pokud se hadů bojíte, zůstaňte s námi, třeba si je nakonec oblíbíte. A když náhodou ne, alespoň se dozvíte, jak moc je zmije nebezpečná, jak vypadá hadí vejce nebo jestli opravdu existují organizace, které programově vypouštějí jedovaté hady do přírody.

Foto: Miaow Miaow,  Public Domain
Za hady jsme se vypravili do Zoo Praha. Množné číslo je na místě, protože spolu se mnou vyrazil do zoo i kolega Ondřej Tomšů. Jeho vztah k hadům není úplně jednoznačný:

Ondřeji, my tedy teď spolu stojíme před pražskou zoo. Já mám točit o hadech a vy máte fotit a točit videa o hadech. Když jsem vám říkala, že půjdeme, tak jste z toho nebyl úplně nadšen. Nemáte rád hady?

"Ne, že bych je neměl rád, ale trochu mě děsí, protože nevím, co si myslí. Ale je to pro mě výzva a půjdu to s nimi zkusit."

Zatím ale čekáme na našeho dnešního průvodce, kurátora plazů Petra Velenského. S ním se pak vydáme na procházku jeho svěřenci. Projdeme dětským hřištěm Bororo a vejdeme do terária, které bylo začátkem 90.let otevřeno v dnes už bývalém slonici. Jsou tady především hadi. Není to ale jediné místo, kde je v zoo najdete, mají je také na dalších čtyřech místech. Hned u vchodu mě upoutá želva, která vypadá jako kamenná.

Kajmanka supí,  foto: LA Dawson,  CC BY-SA 2.5
„Ale je živá,“říká Petr Velenský, „všechno je tady živé a v plném zdraví. Je to kajmanka supí, která tady předvádí svou naprosto unikátní loveckou techniku. Její jazyk je totiž přeměněn na takový dvojklaný červovitý výběžek. Želva rozevře doširoka čelisti, strne v pozici, v jaké ji teď vidíme, a pohybuje se jen ten ´červík´ na spodní čelisti. Ryba připlave, zakousne se do toho červíka a kajmanka jenom sklapne a má uloveno. Je to geniální lovecká technika. Co nejmenší námaha vede ke kýženému výsledku.“

Ale ta želva je strašidelná…

„Ano, je to jedna z největších sladkovodních želv světa. Zrovna tento samec je průměrně veliký, váží asi 27 kilo. Ale nedávno jsem viděl stokilovou kajmanku supí, to byl skutečně kolos.“

Petr Velenský,  foto: Ondřej Tomšů
A od kajmanky vcházíme k našemu hadímu cíli:

„Trendem dnešní doby je poskytovat zvířatům co největší prostor a spíše vytvářet takové výseky přírody a zabydlovat terárium několika druhy. V případě hadů to moc nejde, hadi jsou predátoři, jsou nesnášenliví a rádi žijí po jednom.“

Oni se nesnášejí vzájemně?

„Rozhodně se nesnesou s něčím jiným. Jakéhokoliv jiného obratlovce většinou sežerou. Navzájem se také nemají moc rádi, žijí většinou samotářsky, scházejí se na období páření. Není mezi nimi řídký ani kanibalismus. V každém z těchto terárií najdeme nějakého zástupce plazů. Když se třeba podíváme tady dozadu do spleti toho fíkusu, tak uvidíme zelená těla. Když budete mít zájem, otevřu terárium a prohlédneme si užovku nosatou zblízka.“

Užovka nosatá v pražské zoo,  foto: Matěj Baťha,  CC BY-SA 3.0
Užovka nosatá je snášenlivější, než jak jste je líčil?

„Nebojte, všechno, co vám ukážu je zcela bez rizika. Netroufl bych si ale říct, že kdokoliv může šáhnout na jakéhokoliv hada. Zajdu si pro klíče a podíváme se na ni.“

Za chvíli se Petr Velenský vrací s klíči a my si můžeme jednoho z obyvatel terária prohlédnout zblízka:

„Tento krásný zelený had je původem z Vietnamu. Je to užovkovitý had, jak název napovídá. My ale máme pro hady málo českých názvů, takže spoustě z nich říkáme užovka, aniž by to bylo úplně nejpřesnější. S našimi užovkami toho nemá zase tolik společného. Stejně jako ostatní hadi je to predátor, který se živí myšmi, malými ptáky, ještěrkami.“

Užovka nosatá v pražské zoo,  foto: Matěj Baťha,  CC BY-SA 3.0
Můžu si na toho hada sáhnout?

„Určitě, sáhněte si.“

Takže opět můžu říct, že had není slizký. Naopak je na dotek velmi příjemný.

„Kdyby totiž byl had slizký, tak by se vůbec nedokázal plazit. Lnul by k podkladu a nedokázal by se odpichovat. Princip hadího plazení spočívá v tom, že hadi se ve smyčkách opírají hranou břišních šupin. Ty šupiny jsou široké přes celé břicho proto, aby vytvářely hrany na bocích těla, a těmi se had odpichuje, když se plazí. Jakmile by byl trošku znečištěný, jakmile by hladce neplynul po povrchu, tak by se mu to plazení ztížilo. Na rozdíl od nás, když bych nás vzal do úst, oni nemají žádné žlázy s vnitřní sekrecí. Hadi se nepotí, nepáchnou, jejich kůže je jako vysoustružená z nějakého kovu.“

Terárium,  foto: Kristýna Maková,  archiv Českého rozhlasu - Radia Praha
Takže ideální domácí mazlíček…

„No, mazlíček bych zase neřekl, protože na mazlení to zvíře zrovna není. On se po vás plazí, ale zase mu nedělá kdovíjak dobře, když si s ním hrajeme. Hadi jsou ideální domácí zvířata, ale nemůžeme čekat, že by se s námi mazlili, rádi by nás viděli a dávali najevo radost z naší přítomnosti. Je to spíše krásný přírodní prvek v našich domovech. Výhodou hadů je to, že jsou střídmí v jakýchkoli nárocích. Jejich prostorové nároky, nároky na krmení a péči jsou skromné. Stačí jednou denně orosit, vyměnit vodu a jednou za dva až tři týdny hada nakrmit. Když odjedete na dovolenou, nic se nestane. Vypnete mu žárovku a had upadne do takového odpočinkového klidového stavu a klidně s občasnou kontrolou sousedky 14 dní vydrží. Jediné, na co jsou nároční, je trochu té metody. Had potřebuje mít v teráriu zdroj tepla a světla. Žárovku nebo nějakou speciální lampu. Ta musí svítit 12 hodin denně. Jejich nároky oproti třeba denním pouštním ještěrům nejsou nijak veliké. Stačí běžná čtyřicítka žárovka a hadovi to krásně stačí.“

Krajta tygrovitá,  foto: Ondřej Tomšů
Užovku nosatou vrátíme a zaměříme se na dalšího hadího obyvatele zoo. Oproti předchozím malým hadům, tady bydlí něco většího:

„To je jeden z hadů, kterým laikové říkají škrtiči. Já ten termín nemám moc rád. On není zoologicky podložený. Všichni hadi jsou predátoři, všichni loví jiné živočichy. Liší se ve způsobu přemáhání kořisti. Ti, kteří nepoužívají jed, se do ní zakousnou, obtočí ji závity svého těla a pak ji dusí. To jsou zejména krajty a hroznýši a tady vidíme krajtu tygrovitou cejlonskou. Schválně odhadněte, kolik má ta samička centimetrů?“

Tak dva metry?

„Má tři metry šedesát. Je to jeden z nejstarších hadů, které tady máme. Má 27 let. Je to mezní věk. Hadi většinou dosahují stáří okolo 15, maximálně 20 let. U každého hada je věk vyšší než 20 let skutečné stáří. V přírodě by se ho nedožila. Už je taková starší, povolená, její reflexy a smyslové orgány slábnou. My ji tady udržujeme láskyplnou péčí.“

Zmije obecná,  foto: Zdeněk Fric,  CC BY-SA 3.0
Pokud se vám hadi rozmnoží, co s nimi děláte. Vím, že jste odchovávali zmiji obecnou, ta se dá asi vypustit do přírody…

„To rozhodně ne. To bychom mluvili o introdukci zvířat do přírody a to má svá, velmi přísná, pravidla. Spousta lidí u nás i myslí, že existují nějaké organizace, které množí zmije a vypouštějí je do přírody. Je to nesmysl, nic takového není. Jedním z důvodů je to, že namnožit hady, aby se dali někam vypustit, je velmi obtížné. My těžíme z toho, že jsme jedna z těch lepších evropských institucí, co se týče chovu plazů. Když se nám něco podaří namnožit, tak je dost institucí, které natahují po těch hadích mláďatech ruce.“

Z terária v bývalém slonici zamíříme do pavilonu šelem a plazů. Tam totiž bydlí nejznámější had v zoo.

Můžu se zeptat, na jaké zvíře se nejvíce těšíte?

„Na tygra a na lva.“

A na hady ne? My tady totiž natáčíme pořad o hadech. Máte rádi hady?

„Anakondu.“

„Já taky mám. Znám užovku.“


Anakonda

Anakonda velká v Zoo Praha,  foto: LenaWild,  CC BY-SA 3.0
Zmíněný jihoamerický had je velkým lákadlem i pro ty, kteří plazící se tvory zase úplně nemusí. A spojení "velké lákadlo" není tentokrát jen frází. Had totiž měří několik metrů. A už zdálky je vidět, že je před jeho akváriem živo.

"Vidíte, že je tady zájem. Vidíte, že hadi přece jenom jsou atraktivní. Když se podíváme pod hladinu, uvidíme dvě krásná anakondí těla."

Ale čenich má nahoře, musí ho tak mít pořád, nebo se umí i potopit?

"Jistě. Ona musí mít čenich nahoře, aby se nadechla, ale mezi jednotlivými nádechy může klidně uplynout i půl hodiny."

Víte, jak je dlouhá?

"Už jsme ji dlouho neměřili, takže jenom odhadujeme jejich délku zhruba na 4,5 až 5 metrů a váhu asi na 150 kilogramů."

Anakonda velká v Zoo Praha,  foto: Dezidor,  CC BY 3.0
Takže jsou to největší hadi, které tady máte?

"Rozhodně. Anakonda velká je největší had světa a je největší i v naší zoologické zahradě."

Čím se živí? Loví ryby nebo potřebuje taky nějaké myši?

"V mládí loví ryby, v dospělosti už ne. Myš rozhodně ne, ta je na ni příliš malá. Taková dospělá anakonda se živí velkými obratlovci, které škrtí a dusí ve vodě. Právě ten čenich, který je nasměrován nad hladinu na úroveň břehu, je přesně nastavený na zvířata, která se přicházejí k vodě napít. Nějaký malý jelínek, velký hlodavec jako je aguti nebo kapybara, se mohou dočkat toho, že se z vody vymrští zubatá tlama a stáhne je do vody. Tam je pak ovine a udusí. Takhle velké anakondy jsou schopné sežrat i menšího kajmana."

Jak se líhne had

Místnost s inkubátory pro hadí vejce,  foto: Ondřej Tomšů
Hadi v pražské zoo žijí asi docela spokojeně. Podívat se na ně můžete nejen v teráriích, volně zde žije velmi početná populace užovek podplamatých. Kdybyste tedy hada potkali třeba přímo na cestě, máte se radovat, prohlédnout si ho a nechat jej plazit se dál. O hadí spokojenosti v zajetí svědčí i úspěšné odchovy. K nim slouží speciální místnost, která vypadá, že je plná ledniček. V jedné z nich jsou vajíčka šírohlavce, hada, kterého můžete potkat třeba v létě na dovolené u Středozemního moře, je jedovatý, ale pokud nejste ještěrka, jed by vám neměl příliš ublížit. A taky je to prý had velmi inteligentní, uloví například kořist a přebere díky ní samici jinému šírohlavci.

"Šírohlavci jsou momentálně jediní hadi, kteří jsou teď v líhni. I pro mě to bude napínavý pohled, protože to bude od té doby, kdy byla ta vejce nakladena, jsem je neviděl. To, co tady v té plazí líhni kolem sebe vidíte, jsou inkubátory. Máme jich tady tolik proto, že různé druhy plazů potřebují různé podmínky při vývoji vajec. Nemělo by se nám stát, abychom konkrétní vejce nemohli uložit do příslušných podmínek. Proto tady máme šest různých líhní, kde můžeme nastavit různou teplotu."

Vajíčka šírohlavce jsou uchovávána ve speciálním substrátu,  foto: Ondřej Tomšů
Podíváme se tedy na šírohlavce...

"Podíváme se na vejce od šírohlavců, já budu docela napnutý, jestli je vše v pořádku. Ty první dny začátku inkubace jsou velice důležité, když ta vejce nejsou v pořádku, tak většinou odcházejí hned zkraje."

Vy teď vytahujete z toho inkubátoru takovou krabičku, co vypadá jako krabička od zmrzliny...

"To je krabička od zmrzliny. My jsme zjistili, že krabičky od zmrzliny jsou těmi nejlepšími boxy na to, abychom v nich líhli plazy. Na krabičce vidíte latinský název zvířete a datum snůšky. Naše samice snesla 25. března 12 vajec."

To je hodně nebo málo?

Šírohlavec ještěrčí,  foto: Ondřej Tomšů
"To je docela hodně na to, že je to mladá samička. A já už tuším, že to bude v pořádku, protože když jsem otevřel tu líheň, tak jsem ji zkontroloval čichem. Zkažená vejce začínají poměrně rychle zapáchat a já jsem tam žádný zápach necítil. Ten substrát, ve kterém jsou uložena ta vajíčka, se jmenuje vermikulit."

Vypadá to trošku jako pohanka.

"Ano. Ve skutečnosti jsou to šupinky slídy, které jsou vyžíhané při velmi vysoké teplotě několika tisíc stupňů, takže pak vytvářejí takové červíky. Výhoda tohoto substrátu je ta, že má velmi vysokou jímavou kapacitu na vodu. Plazí vejce totiž nemají vápenitou skořápku, ale skořápku měkkou, tak musejí být uložena v 90 a vyšší procentní vlhkosti a právě tenhle substrát tu vlhkost umožňuje."

Šírohlavec v pražské zoo,  foto: YouTube
Vejce je tedy měkké?

"Ano, to vejce je měkké, klidně si na něj sáhněte. Je to taková kožovitá slupka. Kdyby byla ta vejce ve špatné vlhkosti, tak by začala ztrácet vodu a sesychat. Kdyby byla v příliš vysoké vlhkosti, tak by nasála příliš velké množství vody a pukla by. Trefit ty správné podmínky je zejména u některých druhů hotová alchymie. Tady vidíte, že se to povedlo a máme krásných 12 vajec."

Jak jsou velká?

"Asi 3,5 cm a každé váží asi 7 gramů. Hadík, který se z nich vyklube, je překvapivě veliký. Je asi 30 cm dlouhý a je tam na fest stočený, aby šetřil místo. Když se pak vylíhne, je překvapivě velký. Malí hadi nepotřebují žádnou mateřskou péči, okamžitě jsou samostatní, okamžitě musí lovit drobné živočich, v případě šírohlavců ještěrky. Pokud se nám podaří vylíhnout všechny malé šírohlavce, budeme mít trochu starost s tím, abychom je převedli na nějakou dostupnější potravu."

Redaktorka Martina Bílá při malém interview s návštěvníky pražské zoo,  foto: Ondřej Tomšů
Pokud se malí hadíci úspěšně vylíhnou, k rodičům se určitě nevrátí, ti by si jich v lepším případě nevšímali, v tom horším je sežrali, svoje mláďata totiž had nepozná. Na šírohlavce ale už netrpělivě čekají zájemci z jiných zoologických zahrad.

Ke strachu z hadů není v Česku důvod

Svět hadů, jak jsme slyšeli, je zajímavý, tajemný a překvapivý přesto jejich špatná pověst stále přetrvává.

Můžu se vás zeptat, na jaké zvíře se těšíte?

„Na opici.“

„Já taky na opici.“

Na hady ne?

„Já hady nemusím, ale ráda se podívám, když jsou hodně za sklem.“


Pane Velenský, proč se lidé stále hadů bojí? Proč mají takovou špatnou pověst?

Foto: Internet Archive Book Images via Foter.com / No known copyright restrictions
"Je to samozřejmě tou jedovatostí. A pak, řekla jste to zcela správně, je to pověst. Ta je pro mnohé důležitější, než faktická stránka věci. Ve skutečnosti je jedovatých hadů velmi málo. Řekněme, že ze tří tisíc druhů je tři sta jedovatých natolik, že mohou člověka při kousnutí poškodit. Ostatní jsou zcela neškodní. Myslím si, že je to mem. Je to vyprávěním zděděná pověst o nebezpečnosti hadů, která z nich dělá ty obávané tvory. U nás je to vůbec bezpředmětné. My máme v naší přírodě jednoho jediného jedovatého hada, to je zmije obecná. Případy uštknutí jsou velmi vzácné, jsou omezeny na jednotlivé případy ročně. Úmrtí je naprosto výjimečné. Je to velmi slabě jedovatý had, který žije velmi skrytým způsobem života a většina lidí s ním nepřijde do styku. V našich zeměpisných šířkách je strach z hadů iracionální a je daný tím, co se mezi lidmi povídá.

Foto: Kristýna Maková,  archiv Českého rozhlasu - Radia Praha
Kdybychom šli po nějakém racionálním jádru toho, proč beznohé dlouhé zvíře vzbuzuje u lidí negativní pocity, mohli bychom se dostat i k tomu, že je to prostě nezvyklé. Už je ten pohyb bez nohou, někam se ten had plazí, vy nevíte kam, schovává se do země, je to opravdu trochu nezvyklá věc. Naše zkušenosti jsou takové, že malé děti, dokud jim, nejčastěji babičky, nezačnou vykládat, že had je fuj, tak se hadů nijak nebojí a nerozlišují, jestli se dotkly morčete nebo hada."

Vy o těch hadech mluvíte tak, že člověk je musí začít mít rád, i kdyby nechtěl...

"Ano, to doufám! To je přesně můj záměr."

Kdy jste začal mít rád hady?



Rytina v Brehmově Životě zvířat,  foto: BioDivLibrary via Foter.com / CC BY
"Já jsem v dětství žil čtyři roky s rodiči v Tunisu a jezdili jsme k moři koupat. Ta mořská pláž přecházela do takových zarostlých dun. Já jsem se po těch dunách potuloval a všechno, co jsem tam viděl, se mi strašně líbilo - brouci, ještěrky, želvy atd. To mi bylo mezi pěti a deseti lety. Zřejmě tehdy se ve mně zrodila ta velká náklonnost ke zvířatům, která nemají srst. Když jsme se pak vrátili, tak mi kamarádka mé maminky půjčila Brehmův Život zvířat, a když jsem tam viděl ty nádherné rytiny hadů, tak jsem jim podlehl. Pro mě je láska k hadům stejně samozřejmá jako dýchání. Je zajímavé, že od spousty lidí se můžeme dozvědět, že hadi jsou jejich neoblíbení živočichové, ale strašně rádi se na ně chodí dívat. Sice mají pocit, že je nemají rádi, ale musí je vidět. Nezdají se jim tak přitažliví, jako chlupatá zvířata, ale jejich přitažlivost je v něčem jiném. My toho využíváme v šíření osvěty. Byli bychom hrozně rádi, kdy odtud návštěvníci odcházeli s pocitem, že hadi jsou stejně krásní a fascinující jako kterékoliv jiné zvíře."

A co ona pranostika o svatém Jiří? Hadi v české přírodě vylézají většinou dříve, ale jejich aktivita se opravdu zvyšuje ke konci dubna. A proto herpetologové, tady odborníci na plazy, si tento svátek připomínají. Třeba i speciálními procházkami v Zoo Praha. Pokud na ně vyrazíte, možná dáte Petru Velenskému za pravdu a hadi se vám už navždycky budou zdát opravdu stejně krásní, jako jiná zvířata. A třeba i ještě krásnější.