Stovky dóz na kávu. To je unikání sbírka Kateřiny Ebelové. Možná se jedná o jednu z největších sbírek dóz na světě. Kateřina Ebelová vybudovala v Praze Muzeum kávy, a jak uslyšíte z jejího vyprávění, o kávu se zajímal už její pradědeček.
Foto: Zdeňka Kuchyňová
"Můj pradědeček byl zakladatelem sušárny a pražírny čekanky v Bučicích u Čáslavi. Jmenoval se pan Krupička a podnikal v tomto oboru čtyři roky. Se svým kolegou měli zároveň i sušárnu a pražírnu ovoce. Nevím z jakého důvodu se rozhodl změnit svoje podnikání a věnoval se potom octu a hořtici. A tato továrna v Kutné Hoře fungovala až do znárodnění."
Hořčice ani ocet Kateřinu Ebelovou nezlákaly, ale zvítězila láska ke kávě. Kávových dóz má několik stovek. A možná právě teď prohlíží internetové portály, kde jsou zajímavé kousky, na kterých je vidět, že se za nimi skrývá příběh lidí, kteří z nich po léta kávu připravovali.
Foto: Zdeňka Kuchyňová
"Ty "nejmladší" dózy jsou z první republiky. Nejstarší pak kolem roku 1850 až 1880, kdy se poprvé začaly vyrábět. Káva se jako droga prodávala v lékárnách, jinde dostupná nebyla."
Kde všude po dózách pátráte?
"Je to velké dobrodružství. Mými nejoblíbenějšími místy jsou různé bleší trhy, tam se nacházejí nejzajímavější skvosty a také cenově dostupné. Občas sháním dózy ve starožitnostech nebo přes internet či přes soukromé sběratele, s nimiž si vyměňuji různé věci. Jedna dóza sama o sobě není tak zajímavá. Snažím se proto mít dvojice, většinou se jedná o cukr a kávu. Ale byly dózy i na fíkovou kávu."
Co je fíková káva?
"Skutečně je to káva z fíků, které se dovážely do Kolína, kde byla továrna na kávové náhražky. Mimo fíkové kávy se tam vyráběla i káva obilná z žita nebo z ječmene, a také cikorka z čekanky. Fíky se dovážely hodně zralé, nechaly se usušit, pak se upražily a rozemlely. Vizuálně byly kávě hodně podobné. Zatím se mi tuto kávu nepodařilo ochutnat, i když bych mohla. Mám totiž dvě krabičky s fíkovou kávou zhruba z roku 1925. Ale neměla jsem zatím odvahu."
Byla cesta k některé dóze hodně složitá?
Kateřina Ebelová, foto: Zdeňka Kuchyňová
"K dóze přímo ne, ale mám příběh k jedné plechové krabičce. Nesmírně se mi líbila na internetu. Diskutovali jsme s partnerem a on mi říkal: to není na kávu, to nekupuj. A já na to: ale ona je tak krásná, barvená smaltem. Tak jsem ji vydražila a když jsem ji otočila, tak dole byl nápis fíková káva. Když kupuju dózy na bleších trzích, tak jsou tam třeba starší lidé, a řeknou vám rodinný příběh, že to bylo třeba věno jejich prababičky. U dóz je velmi obtížné určit stáří. U málokterých je značka. Ale když ji najdete, tak pouze víte, kdy ta firma existovala. Nejste schopna říct, zda dóza byla vyrobená v roce 1910 nebo 1930. Zajímavé je, že dózy se stejným dekorem se vyráběly v české i německé mutaci. Jen nápis se lišil. Také se stávalo, že stejný motiv byl použit různým způsobem. To jsou takové rarity, ze kterých máte radost. Pro mě není podstatné, abych měla celou sbírku, aby byla nepoškozená a nejlépe v původní krabici. Mě jsou velmi milé dózy, které mají místy setřený povrch nebo prasklinku a je vidět, že byly používané. Patří k nim i ty příběhy. V době první republiky v rodinách, které nebyly příliš movité, se dávaly tyto dózy na potraviny do výbavy a pak se generačně i předávaly."
