Jiří Strach: "I režisér je nahraditelný"

Jiří Strach je jedním z nejnadanějších a zároveň nejlaskavějších českých režisérů. I přes velký divácký ohlas, který jeho filmy mají, zůstává nesmírně lidský a pokorný. Točí filmy všemožných žánrů a tato nevyhraněnost ho baví. Pohádka Anděl Páně se již zařadila mezi kultovní, jeho převážně televizní snímky se těší velké divácké oblibě. Zatím posledním filmem, který natočil, je normalizační komedie Osmy. O ní, ale i o režírování jako takovém a víře prostupující všemi sférami života, si s Jiřím Strachem povídala Kristýna Maková.

Jiří Strach, foto: Kristýna Maková / Český rozhlas - Radio Praha

Nedávno skončilo natáčení televizního filmu Osmy, zatím Vašeho nejnovějšího filmu. Tuším, že to bylo na konci října. Momentálně film stříháte. Kdy bude mít premiéru? A jaký příběh v něm vyprávíte?

„Film jsme točili během října, především v Brně, protože vznikal v produkci Brněnského studia České televize. Teď ho stříháme a dokončujeme. Myslím si, že vysílat v České televizi by se měl na podzim příštího roku, i když hotov bude dřív. Mám ten příběh hrozně rád. Pojednává o chlapíkovi, který na jakémsi podnikovém večírku úplně opilý podepíše Chartu 77. Má okno, druhý den si to nepamatuje. A až se kolem něj začnou rojit všichni ti estébáci a začnou ho vyhazovat z práce, pak teprve si zapne Radio Svobodná Evropa, kde slyší, jak čtou jeho jméno, a zjistí, v jak velkém průšvihu je. Jak česká povaha velí, snaží se z toho nějakým způsobem ‘vyšvejkovat‘, dostat se z toho ven. Je to vlastně taková příjemná, dá-li se to tak říct, normalizační komedie. Ovšem s tím závěrem, jinak by to ani nebyl filmový hrdina, že najde k té české švejkovské povaze určitý morální postoj, tu odhodlanost, překonání strachu, které je v naší povaze přítomno.“

Scénář k tomuto filmu napsal Marek Epstein. Vy s ním v posledních letech spolupracujete poměrně často. Z jakého důvodu? Máte společná témata?

Marek Epstein, foto: Česká televize Brno

„Myslím si, že Marek Epstein je jeden z nejtalentovanějších autorů své generace. A já jako režisér, který si nerad sám píše scénáře, bych byl úplně hloupý, kdybych takový talent přehlížel nebo míjel. Pokud dobře počítám, je to náš čtvrtý nebo pátý společný film. Spolupráce s ním mě strašně baví, hrozně si totiž lidsky a povahově sedíme, myslím, že na spoustu věcí nahlížíme podobnýma očima, podobnou duší. Máme stejný humor. Strašně mě baví, jakým způsobem píše Marek dialogy. Když už nějaký jeho scénář točím, dialogy mu prakticky neměním. Pro mě jako pro režiséra je to skutečné štěstí, protože talentovaných lidí – jsme malá země, máme jen 10 milionů obyvatel – a tak talentovaných jako je Marek Epstein, skutečně mnoho nemáme.“

Jakým způsobem probíhá vaše spolupráce? Domluvíte se předem na tématu, nebo Vám Marek Epstein nosí hotové scénáře?

„Jak kdy. Marek Epstein je velmi plodný autor, takže scénářů má vždycky víc. Nepíše tedy jenom pro mě, protože to, co on zvládne všechno upsat, bych nestihl natočit. Píše tedy i pro jiné kolegy režiséry, například Ve stínu bylo pro Davida Ondříčka, píše i pro Jirku Vejdělka a další. Naše spolupráce probíhá různě, někdy mi přinese hotový text s nabídkou, jestli by mě to nezajímalo, tak si scénář přečtu a natočím. Jindy zase scénář vznikne na můj popud, jako tomu bylo u filmu Vrásky z lásky. Přemluvil jsem ústřední dvojici – Jiřina Bohdalová a Radek Brzobohatý – a když už jsem věděl, že oni dva spolu po těch téměř 30 letech budou opět točit film, řekl jsem Markovi: Něco mi pro ně napiš! A takhle vznikl scénář k filmu Vrásky z lásky.

Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý ve filmu Vrásky z lásky, foto: BUC-FILM

Průběh naší spolupráce je různý, má mnoho podob. Co mě na tom nejvíc baví, ať už text vznikne čistě v Markově pracovně, nebo se na něm dohodneme, je ta debata o něm, to další posouvání. To, jestli tahle scéna není už navíc nebo jestli bychom místo toho nenašli nějakou jinou dobrou. Spousta autorů dělá spíše minimální změny při přepracovávání scénářů. Oni ti autoři sice chtějí splnit zadání režiséra, jeho požadavky, zároveň ale nechtějí přijít o text, který sami napsali. Když ale Markovi zadáte nějaký úkol, je schopen text ne přepsat, ale přemyslet. Rozdíl mezi první a druhou verzí filmu Vrásky z lásky je tak značný, že by se v podstatě jednalo o diametrálně odlišný film. Od půlky dál probíhá úplně jinak než v první verzi. Vyhovuje mi i Markova pracovitost, soustředěnost a pravá pečlivost.“

Chtěl jste po něm někdy přepracovávat scénář v průběhu natáčení? Nebo už to v takové chvíli nemá smysl?

„V průběhu natáčení už změn nebývá většinou tolik. Když se na scénáři shodneme, natáčení je pak realizací napsaného a vymyšleného. Nebylo by fér vůči autorovi nějakým zásadním způsobem v takové chvíli zasahovat do scénáře. Celý film si můžeme představit ještě před jeho realizací, přehrát v hlavě ještě než se postavíme na plac. Když ale dojde k nějaké výjimečné situaci, nemám samozřejmě problém s tím zvednout telefon, zavolat Markovi, že je potřeba udělat nějaké změny, a zda s nimi souhlasí. Nemůžeme také zapomínat, že nám do hry na place přicházejí herci, kterým se třeba některé dialogy nevejdou úplně dobře do pusy a raději by řekli některé věci drobně jinak. A když tam má člověk takové talentované lidi a svébytné tvůrčí osobnosti, jako je třeba Ivan Trojan, tak i těm hercům potom člověk musí text nebo konkrétní situaci malinko naroubovat či navléct na tělo. Scénář je vlastně takové sako a každá postava je trochu jiná a my musíme herce do toho saka obléct, a když mu někde nesedí, když je mu někde dlouhé, přišpendlit ho, upravit a zastřihnout tak, aby to scénáristické sako naprosto přesně, věrně a pravdivě sedělo konkrétnímu herci, respektive dané postavě.“

Dáváte hercům na place velký prostor k improvizaci a právě k tomu, aby si sami trochu přešili to své sako?

Ivan Trojan ve filmu Osmy, foto: Jef Kratochvil / Česká televize Brno

„No, ne příliš. Scénář je takový fárplán, cestovní mapa, která říká, kudy jít. A když z cesty začnete někde příliš uhýbat, třeba pak netrefíte úplně rytmus, místy může začít ujíždět logika a tak dále. V průběhu zkoušek si nechávám od herců nabízet nápady, v tomhle jsem otevřený. Přicházejí s nejrůznějšími inspiracemi, ve finále jsem ale já tím arbitrem, který říká, co se použije. Ano, tento nápad považuji za dobrý, protože se mi hodí do mé koncepce, a tenhle už ne tak úplně, byť je to dobrý fór, ale nehodí se mi, protože třeba zdržuje, je arytmický, je z malinko jiného filmu a podobně. Mám rád herce, kteří přicházejí s vlastní představou, vlastními názory, přemýšlejí o figurách, ale zároveň mě respektují jako režiséra ve smyslu arbitra.“

Vy do svých filmů obsazujete vlastně jen svébytné tvůrčí osobnosti. A to i do malých rolí. V tomto smyslu se o Vás často i píše. Vybíráte cíleně velké herce i do malých rolí?

„Kdo zná mou filmografii nebo viděl některé z mých filmů, s takovým divákem se shodnu, že jsem režisérem především hereckých filmů. A takový film uděláte jenom s první hereckou ligou. A když do hlavní role obsadíte někoho skutečně geniálního, ať již Ivana Trojana, Jiřinu Bohdalovou, Josefa Somra nebo někoho jiného, ve vedlejších rolích musejí herci hrát podobně kvalitně. Proto i do těch menších rolí vždy přemlouvám velké herce a jsem velmi vděčný, když i malou roli vezme herec, který jindy hraje role hlavní.

Ono je to podobné jako ve fotbale. Kdybyste postavili na hrot útoku Messiho a k němu jako nahrávače někoho z okresního přeboru, pak takový tým asi nikdy nebude dávat góly, i s celým slavným Messim v čele. Film vždycky bude týmová hra. Herci mají titulní strany časopisů, oni jsou ti slavní, kteří film prodávají. Občas někdo, když si vzpomene, udělá rozhovor s režisérem, protože ten je také zajímavý. A tím to hasne. Ale to vůbec není pravda. Tím to vůbec nehasne. U filmu je kolem 50 lidí, i ten poslední osvětlovač, rekvizitář, ten, kdo dělá masky, ten, kdo dělá skript, každý svým malým a někdy i velkým podílem přispěje k filmu jako celku. Pro mě je celé filmování do jisté míry týmová hra, v níž jsem, kdybych se měl jako režisér pojmenovat papežským termínem, první mezi rovnými, nebo jiným papežským termínem, služebník služebníků božích. To je také možnost.“

Natáčení filmu Osmy, foto: Jef Kratochvil / Česká televize Brno

Je v tom týmu někdo, bez koho byste si natáčení nedovedl představit? Třeba stálý spolupracovník, bez kterého by to prostě nešlo?

„Samozřejmě, každý je nahraditelný. I režisér je nahraditelný. Mám ale svůj tým lidí, se kterým tu filmovou káru táhneme už pár let. Mezi nejbližší tvůrčí spolupracovníky patří kameraman Martin Švec, výtvarnice kostýmů Jarmila Konečná, skriptka Jarka Čajová, moje pomocná režisérka Zuzana Mathéová, patří tam samozřejmě Marek Epstein. A co se herců týče, tak to je jasné, Ivan Trojan, Jirka Dvořák, rád obsazuju pana Somra, Viktora Preisse. To je taková ta Strachova partička, která točí. Snad si dlouho všichni ve zdraví vydržíme.“

Jaká jsou Vaše oblíbená režijní témata? Ve filmografii máte mnoho filmů, které jsou z období 2. světové války nebo z období, kdy se lidská povaha projeví až na dřeň, protože je prostě zkoušená vnějšími okolnostmi. Jsou období, kterými se zabýváte intenzivněji? Nebo šlo vyloženě o ty příběhy?

„Přiznám se, že nejsem žánrově příliš ukotvený, a vlastně jsem za to rád, protože mě baví natočit pohádku, pak třeba drama z války, abych natočil science-fiction, když na to přijde, a potom opět pohádku. Mě primárně baví dobré scénáře, kvalitní příběhy. Když tu knížku, respektive scénář čtu, a chytne mě, může se to odehrávat takřka v jakékoli době s jakýmikoli postavami, když v sobě má silný příběh – to znamená, že s sebou přinese i silná témata.

Kdybych se měl sám nad sebou zamyslet, mám-li jedním slovem pojmenovat hlavní téma svých filmů, své práce, svého usilování, dost možná i životního, mého osobnostního směřování, je to naděje. Naděje je strašně krásné slovo a strašně hezké téma. Myslím si, že lidé v dnešní době pro samý spěch na tu naději drobet zapomínají. A filmem, tedy filmovým příběhem se dá do lidí trochu napumpovat.

Jiří Strach, foto: Česká televize

Rozděluji umění na takové dva základní pilíře. Jeden je ten, který se diváka nebo čtenáře nebo jakéhokoli komzumenta daného díla snaží někam povznést. To je tradiční smysl umění. Když přijdeme do Sixtinské kaple a zdvihneme oči k freskám, tak přeci ta malba, ta nádhera člověka někam povznáší, někam nahoru. Druhý pilíř je ten, že umění nebo filmy se snaží ukazovat realitu takovou, jaká je, dost možná ten život ukazují ještě horší, než je, jako konfrontaci nebo reflexi našich životů. Přiznám se, že ten druhý pilíř nemám moc rád, protože na to, abych zjistil, jak hnusný svět je, mi stačí si otevřít noviny nebo si zapnout televizní zprávy, rozhlédnout se na ulici kolem sebe. Té reality je až moc. Mám raději skutečně ten pilíř první, umění, které člověka povznáší, které jej dotankovává něčím pozitivním, třeba nadějí nebo láskou. Dává poznat a neustále divákům připomíná, že život je a může být krásnější, než se ve skutečnosti jeví.“

Jste věřící člověk. Netajíte se s tím, spíše naopak. Dáváte své víře nějakým způsobem průchod i ve své profesi?

„Samozřejmě, že ano. Někde přiznaně, viz v Andělovi Páně. Do té pohádky se nám podařilo dostat mnoho křesťanských témat. Někdy malinko skrytě. Ve filmu třeba nepadne o Pánu Bohu ani slovo, ale tím, že je ta víra žitá a ona nelze rozlišovat tak, že bych jí žil někde v soukromí, a pak v profesi ne. Víra skutečně naplňuje lidský život. Tak se asi do filmů ta ryze křesťanská témata dostávají.

Ano, já bych vlastně možná ani nedočetl scénář, který by si nějak protiřečil, nebo se snažil rozmlouvat křesťanské hodnoty, ve které věřím. Pakliže bych takový scénář nedočetl, protože bych ho hodnotově nepřijal, prostě bych mu nerozuměl, pak bych ho ani nemohl natočit. Tímto způsobem se tedy prolíná víra do mé profese a zase zpátky.

Jestli chcete nějaký praktický příklad toho, kdy se víra projevuje, pak možná v tom, že se v každý moment snažím být k lidem laskavý. Jak chcete, aby se lidé chovali k vám, tak se chovejte k nim. To je přece jedno ze základních biblických pravidel. O mně se říká, aniž bych se chtěl chlubit, že jsem prý laskavý režisér. Což je možná trochu pravda, protože za celou svou dvacetiletou kariéru jsem na place křičel asi jenom dvakrát, z toho jednou jsem ten křik, myslím, jen hrál, aby se někdo lekl.“

Pohádka Anděl Páně: Ivan Trojan jako Petronel a Jiří Bartoška jako Pán Bůh. Foto: Česká televize

Co Vás tak rozčílilo, že jste křičel?

„Já už si to přesně napamatuju. Mám naštěstí v povaze rozměr, kterému se říká 'nebýt zlopamětný'. To znamená, že veškeré zlosti, které se mi připletou do života, se snažím hodně rychle rozmělnit v prach, a pak je hodně rychle zapomenout. Ale ne vždy se to, samozřejmě, daří.“

To asi nikomu z nás... Hovořili jsme o tom, že jste věřící člověk. Jak si představujete Pána Boha? Jak pojímáte víru?

„To je těžká otázka. V Andělovi Páně jsem zjevil Pána Boha jako Jiřího Bartošku, dal jsem mu tuto podobu. Dost možná to ale někdo takový je – někdo, kdo má vždycky laskavost, humor a nadhled. A má ho miliónkrát, nekonečněkrát víc než my si vůbec umíme představit. Každá pozitivní vlastnost, kterou přisuzujeme lidem, protože jsme byli stvořeni k obrazu božímu, musí být logicky i vlastností Pána Boha, jenom nekonečněkrát znásobená.

Když uvažujeme o boží lásce nebo o božím odpuštění, pak to, co je schopen odpustit člověk, jak je schopen milovat člověk, je jenom nepatrný stín velikosti toho, jak to umí Pán Bůh. A pakliže Pánu Bohu přisoudíme tyto 'nadvlastnosti', tak je vždy nad námi. Na tomhle světě tedy budeme vždy druzí. Myslím si, že ono to člověka hezky navede k tomu, jak vnímat pokoru. Pakliže já se umím postavit na druhé místo za Pána Boha, pak se umím stavět na druhé místo vedle ostatních lidí.

'Ne já, ale ty, Pane,' je psáno v jednom žalmu. To znamená, ne já, ale Vy, paní redaktorko. Ne já, ale ty, můj příteli. A tak dále. Sebe samého darovávat a sebou samým obdarovávat jiné lidi. A když máte v příteli nebo partnerovi, protihráči, kamarádovi, někoho, kdo totéž dělá pro vás, že se vám někdo darovává, protože vás považuje za důležitějšího než sebe samého, pak myslím, že v takovém případě vzniká ideální, nerozlučná vzájemnost, a ta skutečně už může být onou vzájemností boží.“

Kostel svatého Jiljí, foto: Kristýna Maková / Český rozhlas - Radio Praha

Máte v Praze nějaký oblíbený kostel?

„Já to trochu střídám. Přiznám se, že nejsem úplně pravidelný každonedělní návštěvník mše svaté, někdy to prostě práce neumožní. Když v Praze někam zacházím nebo se někde vynacházím, jsou to nejčastěji dominikáni u svatého Jiljí, protože tam je taková příjemná partička kněží, a to kněží velmi chytrých a vzdělaných, ať už je to například Benedikt Mohelník nebo mnozí další, jejichž kázání je skutečně radost poslouchat.“

Když už jsme u pražských kostelů, v příštím roce se chystáte natáčet film Sedmikostelí podle předlohy Miloše Urbana. Četla jsem, že už jste dokonce kdysi dávno koupil filmová práva. Natáčet tento film byl Váš sen... Pokud něco říkám špatně, klidně mě opravte...

„No, Sedmikostelí je takový můj evergreen. Práva jsme od Miloše Urbana koupili spolu s Honzou Matlachem před deseti, možná i dvanácti lety. Jestli jste někde vyčetla, že bych to měl příští rok točit, pak jste to možná vyčetla na ČSFD, kde každý rok, co to nenatočím, změní datum...“

O rok to tedy posunou...

„Ano. Ono to nevypadá, že by se příští rok točilo. To Sedmikostelí je stále mým velkým snem. Byť je to film, který se odehrává v současnosti, vyžaduje specifickou stylizaci. Nebyl by tedy úplně levný, také možná zčásti proto, že se prakticky celý odehrává v Praze. A možná, že se Strach bude muset proslavit ještě trochu víc, aby na něj lépe slyšeli sponzoři a na ty jeho projekty sypali peníze s o trochu větší důvěrou, než se tomu děje teď. Sedmikostelí je tedy na čekačce a myslím, že tam ještě nějaký pátek bude.

Foto: Argo

Víte, od toho Miloše Urbana, to je tak skvělá kniha, tak skvělý román, že by byla škoda filmovou adaptaci, tedy ten překlad do filmové řeči, pokazit nějakou netrpělivostí. A já jsem poměrně trpělivý člověk. Umím čekat. A umím čekat velmi dlouho. Na druhou stranu, Miloš Urban nedávno řekl, že nejhezčí sny jsou ty, které se nikdy nenaplní. Takže možná, a to je v danou chvíli u Pána Boha, je otázka, jestli Sedmikostelí někdy natočím, nebo nikdy.“

Děkuji Vám za rozhovor.

„Rádo se stalo. Děkuji za pozvání.“