Češi v Gruzii zažili krásné i zlé časy. A jsou tam dodnes
Nádherná příroda, příjemné klima, spousta vína, památky tisícileté historie, přátelští lidé. Tak si asi mnozí z nás představují Gruzii. Ideální země pro spokojený život. A právě taková byla i pro první Čechy, kteří sem přicházeli koncem 19. století. Jedním z nich byl i dědeček pana Romana Nováka, který se sem přistěhoval až z Oděsy. I v Gruzii ale Čechy v průběhu 20. století potkalo mnoho zlého, včetně obou světových válek a stalinského teroru. Roman Novák, bývalý člen baletu Národního divadla v Tbilisi, o tom vypráví v dnešní krajanské rubrice.
"Jak a kdy, to je celá historie! Tam se dostali lidé, ze kterých se pak staly legendy. Bylo to v kultuře, stavebnictví, v medicíně, v obchodě. Bylo to i ve sportu, protože tam taky byl Sokol. A ti, co to organizovali a založili, byli Češi. Byla tam celá parta, která jela do Gruzie v začátcích Sovětského svazu, aby tam pomáhala."
Dostali se tam Češi už ve 2. polovině 19. století, jako když šli třeba na Ukrajinu nebo na Krym?
"Ano, určitě, v té době jich bylo nejvíc. Byl to Josef Navrátil, zpěvák, baryton. Zpíval tady i v zahraničí, a když dostal pozvání do Gruzie, tak se mu tam tak líbilo, že tam zůstal navždy. Založil tam první gruzínský soubor, kde zpívali budoucí velcí gruzínští skladatelé. Jeden z nich je Paliašvili, jehož jméno nese Národní divadlo v Gruzii."
V té době tam šli spíš odborníci?
"Ano, tam byli hlavně inženýři, kteří stavěli tunely, mosty a podobně. Byl tam i Ivan Sokol, který založil sokolskou tradici. Přijel také Josef Brouček, jeho syn Franz Brouček se stal dokonce akademikem. Byl tam Ivan Přibyl, doktor, který toho moc udělal pro Gruzii. Byl tam Franz Novák, malíř, který maloval dekorace v Národním divadle. Václav Bureš, Valentina Nastolnická... Ještě tam žije hodně jejich potomků."
"Tohle tam nebylo. Rolníci tam nebyli."
Jak se dostala do Gruzie Vaše rodina?
"Do Gruzie se dostal můj dědeček. Jeho otec Václav Novák z jižních Čech se v r. 1880 vyučil sedlářem. Ještě jako mladý se přestěhoval do Oděsy. Otevřel tam dílnu, zbohatnul. Tam se narodil můj dědeček Viktor Novák a také tři dcery. Můj dědeček se vyškolil na účetního a poslali ho do Gruzie, aby tam otevřel obchod s křišťálovým sklem pro Persii, Turecko a Blízký východ. To bylo v r. 1912. A on pak napsal matce a sestrám, že si ani neumějí představit, jak je v Gruzii dobře. A všechny pozval do Tbilisi."
V r. 1912 tam muselo být opravdu krásně. Jak tam ale bylo později, za války a za Sovětského svazu?
"Ano, bylo tam krásně. Všechno bylo dobré. Život byl krásný, protože tam bylo divadlo, hodně inteligence, cizinců. Bylo to středisko inteligence uprostřed Zakavkazí. Pak ale začala válka a všechno se samozřejmě změnilo. Bylo tam těžko, byl hlad. Všichni ale už žili tam. On, jeho matka a tři sestry, jeho děti. Pak přišla menševická vláda, která trvala několik let. V té době tam bylo taky těžko, dědeček v té době ale pracoval pro vládu jako účetní. To se mu ale stalo osudným a v budoucnu mu to dávali za vinu. V r. 1937 byl uvězněn a poslali ho jako politického vězně na deset let do Kazachstánu. Za devět let tam zemřel. Tak skončil jeho život."
"Ne, jen on. A já ani neznám žádného Čecha, který by byl poslán do gulagu."
Jaké bylo vaše dětství v Gruzii?
"První roky byly samozřejmě těžké. Já jsem se narodil v r. 1935. Pak začala druhá světová válka, a to bylo také těžké. V té době jsme ale žili v bývalé německé kolonii, která byla vedle hlavního města. A tam to nebylo tak těžké jako pro lidi, kteří bydleli ve městě. Měli jsme tam pozemek, seli jsme kukuřici, chovali jsme slepice a prasata, měli jsme kozy. A tak jsme přežili válečnou dobu i po válce. A pak? Chodili jsme do školy, tancovali jsme, sportovali. Pak jsme se přestěhovali do hlavního města. Tam jsem vstoupil do baletního učiliště, studoval jsem balet a balet dokázal všechno! Stal jsem se členem baletního souboru a tančil jsem čtyřicet let."
Tančil jste klasický balet nebo i lidové tance?
"Ano, od začátku jsem tančil klasický balet i lidové tance. S věkem jsem ale pomalu přecházel na charakterní role, Don Quijote, car, králové... V našem divadle byla veškerá světová klasika. A jezdili k nám nejlepší tanečníci z celého světa."
"To bylo překvapení. My jsme dřív neznali nikoho, kdo by byl Čech, protože jsme nikdy nepátrali, kdo je kdo. Všechno probíhalo v ruštině. Mezi námi byly různé národnosti. Byli tam Židé, Poláci, Češi i Němci, Bulhaři, Ukrajinci. A nikdo nevěděl, kdo je kdo. Když ale došlo k převratu a všechno se zhroutilo, tak najednou všichni začali hledat, kdo jsou. A hned také vznikly krajanské spolky. Když jsme založili spolek, bylo v něm sedmdesát Čechů a lidí s českými kořeny. Každý ale měl rodinu, a jestli v každé rodině byli dva nebo tři lidé, to je už dvě stě a možná tři sta lidí. To není málo!"
Roman Novák se před několika lety se svou rodinou z Gruzie vrátil zpět do České republiky. Co ho k tomu vedlo a jak se tu dnes žije bývalým "krajanům", o tom uslyšíte opět za týden, v příští krajanské rubrice.
