Jsem jen obyčejná klavíristka, říká o sobě Jitka Fowler Fraňková
V dnešní kulturní rubrice představujeme klavíristku Jitku Fowler Fraňkovou, jejíž recitál si mohli posluchači Radia Praha vyslechnout v hudebním pořadu naší stanice minulou neděli. Jitka Fowler Fraňková hudbu studovala v Rakousku i ve Spojených státech, koncertuje na třech kontinentech a na zahraničních univerzitách vede mistrovské kurzy. Hudbě se věnuje od opravdu útlého věku a už jako dítě byla velmi úspěšná.
"Nemyslím si, že na tuto otázku můžu sama odpovědět, to by asi měli zodpovědět mí kantoři. Určitě tam ale byl nějaký talent už od začátku."
Hýčkali si vás vaši učitelé, nebo na vás byli naopak extrémně nároční? Právě pro ty výsledky a úspěchy, které jste měla...
"Já jsem myslím byla velmi plaché dítě. A teď, když to vidím z druhé strany, když sama učím, tak vím, že když se učiteli dostane do ruky talentované dítě, je samozřejmě radost s ním pracovat. A předpokládám, že to bylo příjemné i pro mou paní profesorku Kotrčovou, se kterou jsem ze začátku strávila mnoho let."
"Mí rodiče se hudbě věnovali, ale jako amatéři. Jistě jsem hudební talent od nich pochytila, ale nedělají to profesionálně."
A drilovali vás doma? Kolik hodin jste musela denně sedět u klavíru?
"Já jsem vlastně nikdy velký dril neměla, a možná i na tom je trošku vidět určitý talent. Pokud je dítě talentované, tak vlastně ani nepotřebuje ze začátku tolik cvičit. Já sama jsem to nepoznala. Samozřejmě moje maminka se mnou cvičila, zrovna tak jako s mým starším bratrem. Ze začátku je dohled rodičů ne snad přímo nutný, jistě to jde ale daleko rychleji dopředu, když se dítěti věnují."
"Ano."
Je pro mladého talentovaného klavíristu spíš výhoda nebo handicap, být z menšího města?
"Už v době, kdy jsem vyrůstala, byli učitelé klavíru velmi fundovaní. A myslím, že mi každý, kdo se tomu věnuje, dá za pravdu, že během posledních pětadvaceti let jde klavírní hra rychle. dopředu. A to znamená, že i klavírní pedagogové po celé České republice jsou opravdu fundovaní. Sami vlastně jsou výborní klavíristé a hudebníci. A je to vidět i na soutěžích, kam přijíždějí z celé republiky. Tam se to určitě potvrzuje."
"Byla, už z toho důvodu, že v té době v Jihočeském kraji jako v jediném kraji konzervatoř nebyla. Takže pro mne byla Praha první volba. A myslím, že to tehdy bylo po prvních úspěších asi jasné."
Musela jste vůbec dělat přijímací zkoušky?
"Ano, to jsem musela!"
Byly těžké?
"Ne, nebyly. Nevzpomínám si, že by to bylo něco těžšího, než co jsem v té době běžně zvládala."
Při soutěžích jste mívala větší trému než při přijímačkách?
Vy jste pak žila v Praze sama, nebo se rodina přestěhovala za vámi?
"Já jsem v Praze vlastně byla jenom jeden rok, protože pak se nově otvírala konzervatoř v Českých Budějovicích. A přeci jen život na internátě se mi nezdál úplně ideální, takže jsem zvolila ten krok zpátky do rodného kraje a byla jsem pak tři roky na konzervatoři v Českých Budějovicích."
Nekroutili nad vámi v tu chvíli v Praze hlavou?
Nicméně pak jste se přeci jenom vydala do zahraničí na další školu. Tentokrát do ciziny, do Rakouska...
"Já jsem se už během svého studia na konzervatoři seznámila nejen s kantory, ale i se studenty v mém věku, kteří působili mimo Českou republiku. A vzhledem k tomu, že se hranice tenkrát otevřela, řekla jsem si, že by možná nevadilo někam vyjet. Pak jsem se v Čechách na mistrovském kurzu seznámila s panem profesorem Groppenbergrem a zdálo se mi to jako dobrá volba."
"Jazyková bariéra samozřejmě byla. Trochu jsem se domluvila, ale praxe přišla až později. I proto tyto cesty a pobyty v zahraničí jsou naprosto ideální. Člověku totiž nezbývá, než se to naučit."
Potom jste zamířila do Spojených států. Bylo to vzápětí po studiu v Rakousku?
"Bylo to vzápětí, já jsem tam ale byla poměrně dlouho, osm let. Pak jsem jela do USA."
Byl to opět velký rozdíl?
Jak se vám podařilo dostat se na soukromou univerzitu, získat stipendium? Jak jste jako česká klavíristka dokázala ufinancovat v Americe soukromá univerzitní studia?
"Soukromá škola je samozřejmě finančně velmi náročná a normální smrtelník si ji nemůže dovolit. Tyto univerzity ale mají speciální program pro zahraniční studenty. A čím se jim student jeví jako lepší, tím spíš mu dají stipendium. Ne že by dali peníze, ze kterých by člověk žil a nemusel by nic dělat. Je to spíš napůl pracovní stipendium. Člověk tam na univerzitě učil různé předměty, a za to dostával určité peníze a mohl přežít."
"Ano, i s orchestrem. Tato univerzita byla v Houstonu v Texasu, takže i v Texasu jsem koncertovala v několika městech. Měla jsem tam i klavírní trio, kamarádky, se kterými jsme společně hrály. Komorní hudba je pro klavíristu vždycky nádherná, protože pro klavír je napsaný velký a krásný repertoár. Myslím, že každý klavírista se tomu nějak věnuje."
V Texasu je hodně lidí s českými kořeny. Setkávala jste se tam i s nimi?
Byli to mimochodem ti proslulí Moravci odněkud z Valašska, nebo tam přišli z Čech?
"Byli z okolí Frenštátu pod Radhoštěm."
"Já myslím, že to se týká oboustranně i nás, ne že bychom věděli něco víc o americké soudobé hudbě, a naopak. V dnešní době je ale na celém světě hudby tolik, že se nedá úplně obsáhnout. Samozřejmě pokud se tím někdo zabývá, tak o tom i něco ví. Jak u nás, tak tam se pořádají festivaly, které jsou vyloženě zaměřené na soudobou hudbu. Je fajn, když tyto festivaly probíhají a lidé se mohou s takovou hudbou seznámit. Mám ale pocit, že je to spíš jen ta komunita, která se vytvoří okolo skladatele. V Americe je hodně univerzit, které mají finanční prostředky. Je na nich i několik skladatelů, kteří učí různé teoretické předměty, na druhé straně ale skládají pro ty fantastické hudebníky, kteří jsou na té škole. To je určitě nádherná výzva. To myslím u nás tak úplně neexistuje, i když na vysokých školách se to taky daří. Je to takové vzájemné předávání informací."
"Určitě, platí všeobecně, že jako skladatel soudobé hudby je v dnešní době náročné se prosadit."
Dostáváme se k vašemu repertoáru. Čemu dáváte přednost? Je to klasika nebo moderna? Nebo si raději nevytváříte žádné preference, abyste si uchovala univerzalitu?
Jen na vysvětlenou - s dramaturgií přicházíte vy, nebo naopak lidé, kteří pořádají festival nebo koncert, vám určí, jaká skladba to bude?
"Pokud se jedná o nějaké festivaly, tak samozřejmě někdy mají určitou dramaturgii už v plánu. A člověk se musí přizpůsobit. I tak ale dávají volnost. Většinou to nebývá tak, že by chtěli konkrétní skladby. Spíš nechají v určitém období možnost volby. Někdy se stává, že ale i ten konkrétní požadavek přijde. Pokud to ale jsou koncerty, na kterých si mohu vyloženě vybrat, co bych chtěla hrát, tak se vždycky snažím, aby tam byly skladby známé a dobré. A pak ráda mám v repertoáru skladby, které jsou nové. Ráda také objevuji skladatele z různých období, kteří nejsou vůbec známí, jejich skladby jsou ale úžasné."
"Slyšela jsem na jednom koncertě skladatele, který byl žákem Césara Francka. Bohužel umřel velmi mladý, bylo mu myslím teprve čtyřiadvacet let. Skladatelé z toho období se ale shodují, že kdyby ho nepostihla nemoc, stal by se pravděpodobně velkým skladatelem.. Ten potenciál tam byl. Slyšela jsem tři jeho kratší skladby a hned jsem se je naučila a hrála je na dalších koncertech."
Dáváte ale přeci jenom alespoň při zahraničních koncertech preferenci českým skladatelům? Zařazujete pravidelně do koncertů alespoň jednoho českého skladatele?
Vy jste koncertovala několikrát s Hudbou Hradní stráže. Zmiňte ještě alespoň několik dalších významných orchestrů, se kterými jste mohla hrát.
"Já jsem v minulosti spolupracovala se Symfonickým orchestrem FOK i s orchestrem Českého rozhlasu. Jinak v zahraničí s několika německými orchestry a za studií v Rakousku s několika rakouskými orchestry. Naposledy jsem byla pozvána do Rakouska, kde jsem provedla jednoho z amerických skladatelů."
"To by samozřejmě bylo hezké, protože člověk rád hraje pro domácí publikum. Nejsem si ale úplně jistá, jestli ta nabídka někdy přijde. Rozhodně na tom ale nevisí můj život nebo moje radost z hudby. Já jsem tu nebyla mnoho let, takže se člověk dostává pomalu do povědomí. Teď mám spíš koncerty v zahraničí, když tu ale budu žít, tak se třeba i to změní."
Ta řádka zemí, kde vystupujete, je opravdu dlouhá. Navíc jste provdaná za Američana, čili napůl žijete jistě i ve Spojených státech. Kde se tedy vlastně cítíte doma? Kde všude máte svůj klavír? Protože ten se těžko dá převážet letadlem...
"Svůj klavír mám zatím v Praze, nebo zase už v České republice. Doma se cítím tam, kde můžu mít klid na práci a kde se vidím s lidmi, které mám ráda a mám si s nimi co říct."
"Chystám se do USA, kde budu mít několik koncertů, a pak do Asie."
Kam to bude?
"Bude to Japonsko. Tentokrát tam jedu podpořit chlapecký sbor Boni Pueri z Hradce Králové. A pravděpodobně tam budu mít i nějaké mistrovské kurzy."
Co nahrávky?
Skladby Fr. Chopina, Ant. Dvořáka nebo L. Janáčka v podání Jitky Fowler Fraňkové si můžete poslechnout v našem hudebním pořadu, který jsme vysílali 2. června.
