Akademik Stojko ze Lvova: Češi civilizovali Podkarpatskou Rus
Profesor Štěpán Stojko z ukrajinského Lvova je významný a uznávaný přírodovědec, lesník i ochránce přírody. Narodil se na Podkarpatské Rusi krátce po vzniku samostatného Československa. Díky historickým zvratům, které se v této části Ukrajiny odehrály v průběhu 20. století, měl ale během života hned několik státních občanství. Kromě československého také maďarské, sovětské a dnes ukrajinské. Vždy si ale uchoval velmi úzkou vazbu k Československu i k České republice. Na Dnech české kultury ve Lvově jsme s ním natočili rozhovor:
Pane profesore, kde jste se narodil?
"Já jsem se narodil v malé vesničce Kričevo na Zakarpatské Rusi. V té vesnici byly dobré vztahy k České republice. Dokonce za války z naší vesnice bylo asi dvanáct mladých lidí ve Svobodově armádě. Stará generace vždy s radostí vzpomíná na demokratickou republiku, na vztahy mezi Rusíny, Ukrajinci, Slováky a Čechy. A kdo v Čechách pracoval, tak stále vzpomíná na přátelské vztahy."
Vy jste se narodil velmi krátce po vzniku samostatného Československa. Zaznamenal jste ale nějaké změny, které probíhaly právě díky tomu, že Podkarpatská Rus patřila k Československu?
"Už jako student jsem mohl srovnávat změny, které byly na počátku 20. století. V naší vesnici a vůbec na Podkarpatské Rusi bylo v tu dobu asi padesát procent negramotných lidí. A od toho se začalo s obnovou Podkarpatské Rusi. Češi nejdříve vybudovali školy a to stimulovalo určitý pokrok. Potom budovali dráhy, poněvadž ty byly zanedbané. Naše oblast je velmi humidní, padá tu hodně srážek. Proto byly velké povodně. Za Československé republiky se kvůli povodním regulovaly řeky. Také zemědělci hospodařili na nízké úrovni a Češi organizovali hospodářské školy. Tyto školy pozdvihly úroveň zemědělské výroby. Pamatuji si na výstavy koní, krav a ovcí, ty stimulovaly rozvoj zemědělství a národního hospodářství Podkarpatské Rusi."
Jak se to dotklo vaší vesnice? Vedla třeba zrovna k vám dráha?
"Hlavní železniční trať byla vybudována ještě za Rakouska, ale vedlejší dráhy se stavěly za republiky. Těžko se budovaly, protože ještě nebyla auta ani stroje. Čeští politici ale viděli, že dráhy slouží ekonomickému rozvoji. A v tom období bylo ještě něco: zakládala se notářství a četnické stanice, aby byl pořádek. A když naši chlapci sloužili jako vojáci v Čechách nebo na Moravě, vrátili se odtud, jako by prošli nějakým kurzem. Soužití s Čechy pomáhalo civilizačně. Naše národy se sblížily a to vedlo i k civilizačnímu pokroku."
"Můj tatínek pocházel ze zemědělské rodiny. Byl ale náboženský vychováván, takže vystudoval střední školu pravoslavné církve. Tehdy jsme ještě neměli biskupy, pravoslavný biskup byl v Praze. A otec byl v Praze vysvěcen na pravoslavného kněze. Tehdy naše pravoslavná církev patřila pod patriarchu srbského."
Kde jste studoval vy sám?
"Maturoval jsem v Chustu, tam bylo státní reálné gymnázium. To bylo v r. 1938. Tamní profesoři byli emigranti z Ruska i z Ukrajiny a byla tam asi polovina profesorů z Čech a ze Slovenska. To nám pomohlo v tom, že Češi se naučili ukrajinsky a my česky. Byl tam český i ukrajinský skaut, byl tam i český Sokol, ukrajinský ale ještě nebyl. Já jsem byl v českém Sokole. Pamatuji se na svou profesorku češtiny. Nám šlo velmi špatně ř, tak nás učila verše Přeletěla křepelka přes tři sta třicet tři stříbrných střech. Pamatuji si velmi dobře také na profesora latiny Žurka. S ním jsem si dopisoval a právě v r. 1968, kdy Rusové okupovali Československo, mi napsal: Co si to Rusové myslí? My jsme evropský stát. Jak si mohli dovolit, aby k nám přijeli bez pozvání?"
Ještě k roku 1938. To byl smutný rok, kvůli vyklizení pohraničí...
"To byla těžká doba. V té době se Podkarpatská Rus stala autonomním státem. Prezidentem Zakarpatské Ukrajiny byl zvolen Vološin, to ale trvalo jen půl roku. A v březnu 1939 začal nástup Maďarů. Tehdy jsme viděli, jak Hitler využil Podkarpatskou Rus jako takovou herní kartu pro své vlastní zájmy. Na jedné straně podporoval autonomii a z druhé strany dovolil Maďarům, aby nás obsadili. Pak jsme byli pět let okupováni Maďary. Maďaři na Ukrajině je samozřejmě vítali jako osvoboditele. Ukrajinci si ale pamatovali Maďary ještě z období do první světové války, takže se to snažili přetrpět. A pak, když už byla společná hranice mezi Ruskem a Maďarskem, tak hodně našich chlapců uteklo do Ruska. Ti pak byli ve Svobodově armádě."
To ale nebylo tak jednoduché, protože je nejdřív pochytali a šli do lágru...
"Vidíte, já se divím ruské politice. Říká se, že ruskou hranici přešlo asi osm až deset tisíc lidí, a všichni byli zavření jako agenti. Byli až daleko v Kujbyševě. Tam se pak trošku vykrmili, prošli vojenskými kurzy a pak už bojovali jako vojáci."
"Já jsem v r. 1939, když Maďaři obsadili Zakarpatsko, byl učitelem v Česku."
A pak, po osvobození, jste se vrátil na Podkarpatskou Rus?
"Mne jako kluka z vesnice vždycky přitahovaly přírodní vědy. Tak jsem přišel do Lvova a nastoupil jsem do prvního ročníku Lesnické fakulty. A vystudoval jsem lesnictví ve Lvově."
Po studiích ve Lvově pracoval profesor Stojko jako lesní inženýr v Užhorodě. V 50. letech se na univerzitu ve Lvově vrátil a přednášel zde lesnictví. Současně se zabýval studiem unikátního lesního ekosystému Karpat. Podílel se na vzniku chráněných oblastí v Karpatech, které patří k nejvýznamnějším evropským přírodním územím. Mnoho let spolupracoval i s českými a slovenskými botaniky a lesníky. Profesor Stojko je autorem řady odborných i populárně vědeckých monografií a článků a za svou práci byl vyznamenán ukrajinskými i zahraničními cenami. Brněnská univerzita mu například v r. 2010 udělila Mendlovu medaili. I ve svých dvaadevadesáti letech se profesor Stojko věnuje nejen svému oboru, ale účastní se i akcí českých krajanů ve Lvově. Často přitom připomíná, jak velký podíl na jeho názorech měl prezident T. G. Masaryk. Ve svých pamětech uvádí: "Celý svůj život jsem opatroval víru, že pravda je silnější než lež."
