Bohemské frajerky věří, že čeština z jejich vesnice nezmizí
Bohemka je výjimečná vesnice na Ukrajině. Od okolních vsí se liší vzhledem i tím, že se v ní mluví česky. Založili ji pobělohorští exulanté, kteří to vzali na Ukrajinu přes polský Zelow.
Betonové chodníky, vodovod už od šedesátých let, od devadesátých let zavedený plyn. V oblasti, kde leží Bohemnka, tedy asi 150 kilometrů severně od Oděsy, to není pravidlem. Podle faráře Václav Hurty, který v Bohemce pobýval, byli Češi vyhlášenou elitou.
"Naši předkové se z českých zemí odstěhovali v 18. století, přesněji v roce 1743. Odstěhovali se do pruského Slezska a odtud do Polska, kde v roce 1803 založili město Zelow. A odtud v roce 1862 přišli na Ukrajinu a tam putovali. Nejprve směřovali na jih Ukrajiny. Jedni šli třeba přes Brody, přes Halič a Volyň, a usazovali se na jihu Ukrajiny. Druzí šli přes Krym, zakládali tam obce. Asi čtyři osady na jihu Ukrajiny pocházejí ze Zelowa. V roce 1899 založili české obce Alexandrovku, Čubovku a v roce 1905 Bohemku, která existuje dodnes," vzpomínal v minulosti v rozhovoru pro Český rozhlas potomek pobělohorských exulantů Alexandr Drbal.
Betlémská kaple komunitním centrem
Vesnice má dnes na 450 obyvatel. A samozřejmě na ně dopadá současné dění. Frontová linie je vzdálená přes dvě stě kilometrů. Bojují na ní i muži z Bohemky. A někteří se z ní už nevrátí. Připomněla to i paní Ála během vystoupení Bohemských frajerek na krajanském festivalu v Dolních Chabrech. Výlet do Prahy byl pro členky souboru krátkým výletem do světa bez starostí. A také možností, jak procvičit češtinu. „ Je to dnes složitější, protože už máme řadu smíšených manželství. Já sama mám ukrajinsko-moldavský původ, manžel má stoprocentně český původ,“ říká mi Olena Hurtová, vedoucí spolku. Česky se kvůli manželovi naučila perfektně a dnes se stará, aby jazyk předků z Bohemky nevymizel. Velkou roli v tom hraje evangelický kostel, který si místní před časem sami postavili. "Bohoslužby jsou v češtině, zpívají se tam české písně. Nejen ty lidové, ale i náboženské, které se tu uchovaly i přes to dlouhé kruté období, kdy se nesmělo chodit do kostela. Ale lidé se scházeli doma a tam si stejně zpívali.“
K paní Oleně se připojuje paní Ála: „Ta kaplička je tuze pěkná a dnes tam máme ženskou kazatelku, která tuze pěkně káže, tak se každou neděli můžeme spolu pomodlit a zazpívat!“
Řeč žen z Bohemky je prošpikovaná řadou slovíček, která v Čechách už z mluvy vymizela. Třeba když je člověk unavený, říkají, že je „zamučený“.
„ Sama jsem hodně četla a mluvila. Nevím, zda je ale vše správně a srozumitelně řečeno. Když přijedete k nám, uslyšíte staročeštinu nebo starou moravskou řeč, ale myslím, že vše pochopíte a budete rozumět,“ je přesvědčená paní Hartová.
S míšením rodin ukrajinský živel sílí
„ S dětmi mluvím jenom česky a manžela mám Ukrajince a s ním mluvím ukrajinsky“, přidává se paní Ála. „ S dětmi ani neumím mluvit ukrajinsky. Mluvíme, jak mluvíme. Možná nesprávně, ale mluvíme. Rádi jsme tomu, že taková řeč se u nás trošičku nechala.“ K tomu, aby se v Bohemce mluvilo česky i v budoucnu, pomáhá nedělní česká školka. Čeština se v prvních ročnících vyučuje i na základní škole.
Většinu obyvatel Bohemky živí zemědělství. Ženy se potkávají na poli každý den a náročnou práci si zpestřují zpěvem. Kromě toho se dvakrát týdně scházejí ve spolku. Kromě zpěvu si tam ušily i kroje, ve kterých se v Praze představily například i v Senátu.
„Ty jsme si ušily asi před 10 lety. Původně jsme měli jiný a starší spolek měl také jiný, ale snažíme se ukázat, že není jen jediný kroj, ale různé sváteční. Rády bychom si ušily ještě nějaký podle moravského vzoru.“
A odkud se vzal ten název spolku Bohemské frajerky? Odpoví mi paní Ála svou nenapodobitelnou češtinou. „To je už tuze dávno. Já vám řeknu, 1960 odtud to ono šlo. Tak já nevím, kdo to vymyslel. Tak ono se to k nám přičepilo, tak mi to táhneme.“
„Český život Na Ukrajině existoval, fungovaly české hasičské sbory, divadelní spolky a tak dále. A pak vznikly i české spolky, jako Česká beseda ve Zdolbunově, český spolek Jana Amose Komenského v Kyjevě v r. 1906. Vydávaly se noviny jako Čechoslovan, předtím Ruský Čech. V Čechohradě ve 30. letech se pokoušeli vydávat česko–ukrajinské noviny. Je třeba říct, že někdy do roku 1928 i v Sovětském svazu krajané mohli trošku organizovat svůj krajanský život," vzpomínal Alexandr Drbal. Pak začaly do života české komunity na Ukrajině tvrdě zasahovat Stalinovy represe.
