Český sólista baletu na Ukrajině: Rusko ohrožuje nás všechny
Jan Váňa je sólista baletu Národní opery Ukrajiny. V Kyjevě bydlí už 17 let, má za manželku Ukrajinku a mají čtyřletou dcerku. Našel tady nový domov, i když s Českem udržuje stálý kontakt. Jak probíhala jejich cesta z Kyjeva do Prahy? Jaký je běžný režim baletního mistra? Co ho teď v divadle čeká? A co vzkázal svým krajanům?
V době, kdy na Kyjev a jiná ukrajinská města dopadají ruské rakety a útočí drony, má pro krajany ve staré vlasti vzkaz: "Všichni Češi, kteří jsou řekněme ‚proruští', by si měli uvědomit, že jsou Ruskem ohrožení. Ta válka může přijít kamkoli."
Lásku k pohybu objevil už ve školce
"Všichni Češi, kteří jsou řekněme ‚proruští', by si měli uvědomit, že jsou Ruskem ohrožení. Ta válka může přijít kamkoli."
Balet je pro Jana Váňu víc než jen povolání a zaměstnání. Je neodmyslitelnou součástí jeho života od raného dětství, které trávil v Praze. Nebylo to tak, že by vyrůstal v nějakém vysloveně uměleckém prostředí nebo přímo v taneční rodině: maminka je ekonomka a tatínek kuchař. Ale už ve školce v sobě objevil lásku k rytmickému pohybu.
„Měli jsme tam takový pohybový kroužek a docházela nás učit paní Jana Tomanová. Vybrala si mě do své soukromé školy a do té jsem docházel celou základní školu. Rodiče mě pak přihlásili na konzervatoř a po ní jsem nastoupil na profesionální dráhu," popisuje Jan Váňa trochu lakonicky a hlavně skromně, jak se z mladého tanečníka stal jeden z předních sólistů nejprestižnějšího ukrajinského baletního souboru.
Mě ale zajímá, proč se rozhodl pro angažmá právě v téhle zemi.
„V posledním ročníku konzervatoře tedy v roce 2006 jsme sem jeli na taneční soutěž. Provázela nás paní profesorka Ljubov Dančenko, která je sama z Ukrajiny, a zeptala se, jestli by mě tady nemohli něco naučit. Tady se totiž pracuje jinak než jinde v Evropě. V Kyjevě si vždycky jeden taneční pedagog vybere několik žáků a těm se pak velmi intenzivně věnuje. Připravuje s nimi všechny taneční partie, každý den s nimi cvičí, pořád je něco učí a zdokonaluje je. Nabídli mi stáž a já se rozhodl, že to zkusím. Všichni spolužáci se tenkrát snažili dostat do západní Evropy a já šel na druhou stranu," říká se smíchem Jan Váňa a dodává, že ze stáže volně přešel do stálého angažmá.
K odchodu do Prahy ho přemluvila maminka
Navenek se tím nechlubí, ale tvrdou prací se propracoval do postavení sólisty a už několik let je zasloužilým umělcem Ukrajiny. S manželkou, která je Ukrajinka, se seznámil přímo ve sboru a dnes spolu mají dceru.
Když v únoru válka začala, chtěli Váňovi nejdřív zůstat doma, což je pro ně Kyjev. Jenže Rusové útočili přímo na město, nikdo nevěděl nic moc přesného, kam už se dostali, a rodiče v Praze měli o syna a jeho rodinu pochopitelně velké obavy. Rozhodli se proto Ukrajinu aspoň na čas opustit.
„Přemluvila mě k tomu maminka. Odjížděli jsme 25. února odpoledne a prožili jsme si své ve frontách a zácpách nejenom na výpadovkách z města. Bylo to opravdu hrozné, hranici na Slovensko jsme překročili až 1. března a celou tu dobu mezi tím jsme strávili v autě. Vzali jsme navíc příbuznou ženy s tříletým chlapečkem, takže nás v autě sedělo pět."
Naštěstí pro Váňovi pomáhali uprchlíkům solidárně Ukrajinci ve městech a vesnicích při cestě. Otevírali své dveře, nechali je použít jejich záchody a koupelny, rozdávali vodu, mazané chleby a jinou nutnou pomoc.
Divadlo v Kyjevě opět hraje v omezeném režimu
V Praze pak Váňovi strávili 4 měsíce, snažili se pomáhat například překládáním v přijímacích centrech pro jiné běžence. Po nějaké době mohl díky přátelům a kolegům Jan začít cvičit a tančit v Národním divadle. Nicméně hned, jak se dozvěděli, že se Národní opera Ukrajiny, pod níž balet spadá, otevře a začnou zase představení, vrátili se v létě domů do Kyjeva.
Když Rusko začalo koncem září znovu intenzivně bombardovat Kyjev a další ukrajinská města, omezil se sice počet představení a počet diváků v hledišti. To proto, aby se v případě protileteckého poplachu vešli všichni do suterénních prostor, které slouží jako kryt. Podobně mimochodem fungují také kyjevská divadla, a i když se postupně zhoršovala situace a výpadky proudu byly častější a delší, přinejmenším začátkem listopadu se dál prodávají vstupenky a scény jsou aspoň částečně otevřené.
Když mluví Jan Váňa s lidmi v Česku a sleduje česká média je mu někdy smutno z předsudků, stereotypů a vyslovených dezinformací, které přinejmenším v části české společnosti panují. Kromě vzkazu zmíněného v úvodu, proto varuje:
„Lidi v Česku by měli opatrně filtrovat informace, které se k nim dostávají a nenechat se ovlivňovat ruskou propagandou. Teď je to opravdu tak, že je Ukrajina nárazníkové pásmo mezi námi a Rusy."
Jan Váňa je nicméně v tomhle „nárazníkovém pásmu" odhodlaný zůstat bez ohledu na to, jak těžké časy a zkoušky jeho novou vlast čekají. S Ukrajinou spojuje budoucnost svou i své rodiny.
