Významná česká žena Olga Hrubá

Dnes je státní svátek - Den boje za svobodu a demokracii. Za svobodu a demokracii bojovala celý život spolu se svým manželem i paní Olga Hrubá, která letos převzala titul Významná česká žena. Olga Hrubá se snažila zvrátit rozsudek nad Miladou Horákovou, stejně jako její muž Blahoslav, původně českobratrský evangelický duchovní, za druhé světové války zpravodajský důstojník 3. americké armády. Jako první pak žádal před výborem amerického Kongresu o pomoc a podporu pronásledovaným členům Charty 77, zejména Václavu Havlovi.

Olga Hrubá, foto: Barbora Kmentová / Archiv Radia Praha

Oba manželé obdrželi v září 1988 od tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana vyznamenání za celoživotní zásluhy o lidská práva. Jejich úsilí vyzdvihl i ve svém pravidelném televizním projevu. Olga Hrubá přijala při své návštěvě Prahy pozvání k mikrofonu Radia Praha a nejdříve se pustila do bilancování.

"Mnoho věcí bych změnila, zvláště ty neúspěchy, které nás potkaly. Třeba boj za osvobození Milady Horákové, který byl úplným fiaskem. Před tím to bylo mnichovské trauma, potom naše vyhnání ze Slovenska, ačkoliv jsem se tam narodila, okupace, únor 1948. Ale zase se v životě stalo mnoho dobrého a zajímavého, dívám se na to s určitým odstupem a někdy s uspokojením."

Už jen z těchto několika vět je vidět, že Olga Hrubá prožila život, který by vydal na román. Na svět přišla v roce 1927 v Rimavské Sobotě. Později se přestěhovali do Kremnice, kde byl otec paní Hrubé ředitelem ústavu pro hluchoněmé a postavil tam velký moderní komplex.

"Já jsem následek česko-slovenské vzájemnosti. Můj otec byl z východních Čech a po válce šel pracovat na Slovensko. Seznámil se tam s maminkou, která byla z Liptova. Vychodila vyšší dívčí a začala pracovat v kanceláři. Byla svatba a potom jsem přišla na svět já. Po všech stránkách mi vyhovovalo, že jsem byla československá občanka. Potom přišlo zklamání, ta zrada v roce 1938 a 1939."

Vás pak ze Slovenska vyhnali. Jak k tomu došlo?

"Museli jsme pryč, protože můj otec byl Čech a já jsem měla taky českou příslušnost. Byla to velmi traumatická situace. Děti mi rozbily hlavu a říkaly: pakuj se do Česka. A přitom to byli žáci, kteří ode mně před tím loudili přesnídávku a chtěli k nám chodit na návštěvu a najednou se to tak obrátilo, byla to hrozná nenávist."

Vy jste se pak dostala do Čech. Kde jste vychodila školu?

"Chodila jsem do náchodského gymnázia. Tam jsem potom v roce 1946 maturovala. Měli jsme tam moc dobré profesory. Skoro všichni, kromě jednoho nebo dvou, nás udržovali ve vědomí česko-slovenské státnosti a demokracie. Po válce jsme si mysleli, že zas bude dobře. Po mé maturitě v roce 1946 Zdeněk Nejedlý nařídil, že musíme jít pracovat na tři měsíce do zemědělství. Tak jsem pracovala na žních v Podřipsku, pak na chmelu na Žatecku a potom ve výrobně kyselého zelí ve východních Čechách. A na to jsem hrozně hrdá. Po těch zkušenostech jsem pak mohla jít na vysokou školu, na filosofii."

Ovlivnili vás profesoři, kteří tehdy byli na vysoké škole?

Únor 1948 na Staroměstském náměstí v Praze

"Ano, pozitivně i negativně. Já jsem byla studentka profesora Jana Blahoslava Čapka na literaturu, Vladimíra Šmilovského na filologii a profesora Krále na filosofii. Měla jsem s nimi velmi osobní vztah. To byla šťastná doba od roku 1946 až do toho února 1948. Já jsem byla velmi aktivní v Národně socialistické straně, v akademickém spolku. Vyhráli jsme volby do Svazu vysokoškolského studentstva. To bylo v posledních dnech ledna 1948. Čekali jsme, že se to promítne i do květnových voleb. Tehdy jsme jeli lyžovat na Slovensko a tam jsme byli bez jakékoliv komunikace se světem. Do Prahy jsem se vrátila 24. února 1948. A 25. února ráno jsem šla na fakultu. Chtěla jsem jít pracovat do knihovny, šla jsem přes Staroměstské náměstí a byly tam milice. Řvali, někteří měli zbraně. Pak se tam objevil Gottwald a mluvil o vítězství pracujícího lidu. Já jsem si myslela: no, to je zas nějaké to hecování. Vůbec jsem tomu nepřikládala žádný důraz. Následující pondělí jsem byla na národně socialistickém sekretariátu v klubovně akademiků. Když jsem odcházela, tak tam vtrhly milice hledat zbraně. Jeden 'statečný bojovník' mě praštil pažbou do hlavy, až do krve. Hodil mě do pater nosteru, toho výtahu, co jezdí pořád nahoru a dolů. Pak nás tam drželi až skoro do večera a hledali zbraně. Když nás konečně propustili, tak jsem instinktivně sebrala kartotéku našeho klubu. Nikdy ji nenašli, pátrali po ní. To zachránilo mnoha lidem kariéry, ale jinak jsme všechno projeli. Všechno."

Vy jste se pak po únoru 1948 seznámila se svým mužem.

"Ano, když mě kádrovali, dávali mi podepsat přihlášku do strany. Já jsem je provokovala, odmítla jsem to. Nevím, jestli to byl Oleg Homola nebo Pavel Kohout, se mě zeptal, co tedy budu dělat. Já jsem řekla, že se bohatě vdám. Oni se rozzuřili, řvali a asi za čtyři měsíce jsem byla vdaná za amerického občana, který sice nebyl bohatý, ale já jsem se dostala z jejich spárů. Seznámili jsme se tak, že můj profesor literatury Čapek mi napsal, že má přítele z Ameriky, že budou v našem kraji a staví se u nás. My jsme bydleli v Dobrušce. Tak se u nás stavili, přijel pan kapitán Blahoslav Hrubý. Mluvili jsme o politice, sešli jsme se třikrát a on prohlásil, že jsem ve velkém nebezpečí, že nemůžu zůstat v Československu, že se vezmeme a půjdeme do Ameriky a bylo to."

Rozmýšlela jste se?

"Ne, on mi nedal vůbec možnost, on rozhodl."

Takže jste se poznávali až za manželství?

Foto: Elcobbola / Creative Commons 3.0 Unported

"Měli jsme společný politický názor, takže to bylo celkem jednoduché, ale problém byl v tom, že jsme oba strašně tvrdohlaví. To je geneticky podmíněno. Moje babička měla jednu mantru, že chytrá žena utáhne muže na vařené nudli. Tak na té vařené nudli jsem ho dovedla utáhnout, když bylo potřeba. Tak jsme spolu žili 42 let. Pracovali jsme spolu, cesty byly někdy rozličné, jak praví Ján Kollár, ba i protichůdné, ale našli jsme společného jmenovatele. Schází mi můj muž v těchto zajímavých dobách."

Jak se dívali rodiče na váš sňatek?

"Jeho matka to neuvítala. Měla pro něho vybranou jinou nevěstu. Ale moji rodiče byli rádi, že jdu. Věděli, že mě nic dobrého nečeká. Neznali ho, ale měl doporučení profesora Čapka. Svatbu jsme měli v Jirchářích koncem listopadu. Pak jsme bydleli ve studentském pokojíku a tehdejší domovník byl konfident. On nám to řekl."

To se sám přiznal, že je konfident?

"Ano. Dal nám najevo, že Ameriku nenávidí, ale byl ochoten přijímat úzkoprofilové výrobky americké, tak jsme ho podpláceli. Dostával cigarety, whisky, kávu, čaj. Měli jsme jistotu, že dokud mu budeme dávat, tak bude v jeho zájmu, aby nás tady udržel. Ale co potom?"

Vy jste pak odešli. Protože byl manžel Američan, tak jste odešli legálně. Co vy, neměla jste problémy?

"Já jsem byla osoba bez státní příslušnosti. Já jsem se jí vzdala. To bylo proto, že by se mě mezinárodní organizace mohly zastat, kdyby něco, třeba kdyby mě chytili. Dopouštěla jsem se kriminální činnosti, třeba jsem nesla v kufříčku vysílačku na Slovensko. Když jsem dostala vystěhovalecký pas, tak jsme odjeli, ale bez policejního odhlášení. Pak došlo k velmi dramatickým chvílím. Přes dvě hodiny drželi expres na hranicích. To bylo v sobotu 2. července. Všichni ti zodpovědní funkcionáři byli někde na chalupách, tak se nedovolali. Cestující cizinci se začali bouřit, tak nás nechali odjet. To odpoledne pro nás přišla policie. Už před tím jsme chodili do Bartolomějské ulice. Nosili jsme si kartáček na zuby a mýdlo, protože jsme nevěděli, jak dlouho se tam zdržíme."

Bylo snadné dostat vystěhovalecký pas nebo byly problémy?

"My jsme žádali od 1. prosince a dostala jsem ho až koncem června. Sbalili jsme se během dvou dní a jeli jsme. Ten domovník to potom ohlásil policii. My jsme mu řekli, že jedeme na víkend, ale on viděl, že těch zavazadel máme trošku moc."

Jaké byly začátky? Kde jste pracovala?

"Těžké. Já jsem nepracovala, protože jsem byla nemocná. I nervově to bylo velmi, velmi těžké, ale byla jsem ráda, že tam jsem. Našla jsem tam mnoho dobrých přátel. Já jsem se chtěla přizpůsobit co nejdřív, ale dalo to fušku."

Milada Horáková při své závěrečné řeči

Manželé Hrubí se ještě před svým odchodem do Ameriky snažili pomoci političce Miladě Horákové, kterou Olga Hrubá znala z národně socialistické strany. Zachránit život se jí snažili i v době, kdy čekala na smrt v československém vězení. Psali dopisy známým světovým osobnostem, za Horákovou se přimlouval i Einstein nebo Churchill. Olga Hrubá dopisy psala celé dny, adresovány byly politikům, světovým osobnostem, krajanským spolkům, ale například také Martě Gottwaldové. Dopisů byly stovky, psali je i další čeští krajané.

"Miladu Horákovou k nám přivedl doktor Hasterlík, přítel mého muže. Potřebovala spojení na velvyslanectví, aby mohla udržovat kontakt s Petrem Zenklem, s Růženou Pelantovou a s jinými. Můj muž jí vyhověl. Pravidelně chodila k nám do Husova domu a byla připravena, že odejde. Když jsme se s ní koncem června loučili, tak jí můj muž kladl na srdce, aby neotálela. Ale ona ještě musela něco dokončit, něco zařídit. Rozhodně museli vědět, že k nám chodí, protože nás hlídalo šest tajných, kteří nebyli moc tajní. Ona se vydávala tomu nebezpečí. Jejímu muži se podařilo dostat ven. Potom, když byl v Americe, tak jsme prostřednictvím mých rodičů pro něj udržovali styk s jeho matkou. To trvalo skoro až do jeho smrti. Pak přijela jeho dcera v 60. letech. Pro něho bylo velmi důležité, že se dovídal, co je s jeho matkou a taky jí mohl posílat finanční a jinou pomoc. Alespoň to bylo nějaké zadostiučinění pro nás, když jsme tak prohráli ten zápas o její osvobození."

Právě Olga Hrubá je poslední pamětnicí tohoto dopisového boje. Pro manžele Hrubé byla smrt Horákové šokem. Rozhodli se, že budou proti komunismu bojovat a to také dodrželi. Zveřejňovali například dokumenty o problémech věřících a vedli časopis o náboženství v komunistických zemích. Olga Hrubá upozorňovala také na porušování lidských práv a omezování náboženské svobody v tehdejším Sovětském svazu. Za jeden ze svých největších úspěchů považuje záchranu sedmi sibiřských křesťanů tím, že přiměla americký Senát udělit jim výjimečně občanství USA.

"Jednalo se o dvě rodiny. Jejich členové vtrhli na americké vyslanectví a žádali o azyl. Někteří z nich byli několik let v gulagu. Velvyslanec jim azyl asi nechtěl dát, ale oni tam seděli. Snažili jsme se pro ně sehnat podporu od církve. Psal nám tehdy americký kaplan z velvyslanectví, abychom pomohli. Když jsme nedostali pomoc od církve, tak jsem šla do Senátu. Šla jsem k předsedovi Senátu, kterého jsem neznala, jen podle jeho renomé a řekla jsem mu, jaká je situace a co se dá dělat. On mě poslal za předsedou jednoho výboru, který je dosud v Senátu, Carl Levin se jmenuje. Ten měl pochopení a trvalo nám to pět let, ale dostali se všichni ven. A nejen těch sedm, dostalo se jich ven asi 30, to byly velké rodiny. Pozvedlo to náladu mezi křesťany v Sovětském svazu, přičítali nám nějakou magickou moc. Dostali jsme jich ven mnohem víc."

Aleš Březina, foto: Dominik Jůn / Archiv Radia Praha

Pomohli jste ven i krajanům z Česka?

"Taky. Aleš Březina například, ten je v Kanadě. Můj muž byl první, kdo žádal o pomoc pro Václava Havla a Jiřího Lederera v roce 1977. Tehdy o to taky nebyl moc zájem. Později, když se o něm vědělo víc, tak měl moc přátel, ale v prvních dobách Charty bylo těžké sehnat 24 podpisů prezidentovi na pomoc Havlovi. My jsme se ale nesoustřeďovali jen na křesťany. My jsme pomáhali Židům, pomáhali jsme muslimům. To byli báječní lidé, krymští Tataři a bulharští Turci. Ti, které jsme znali, byli skutečně na výši, inteligentní lidé, vzdělaní."

Stýkala jste se s manželem s českými krajany ve spolcích?

"Ano, hlavně zpočátku. Ale potom se to začalo rozbíjet. Hádali se mezi sebou, soudili se a nevedlo to k ničemu. Zasahoval tam Kongres amerických Slováků z Kanady. To byli uprchlíci jako Ďurčanský a měli tzv. uranového krále Romana, který zbohatl tím, že nějakou náhodou zakoupil pozemky, kde našli uranovou rudu, takže on je financoval. A Československou radu nefinancoval nikdo. Když jsme viděli, že to nikam nevede, tak jsme se spojili se sovětskými disidenty a pak jsme tam dělalili paseku, publikovali jsme pravdu o postoji sovětské vlády vůči těmto menšinám."

Přišel rok 1968. Čekali jste, že se něco změní? Vrátili by jste se?

"Já nevím, my jsme nikdy neměli na výběr. V roce 1968 v červenci byl můj muž s kardinálem Beranem v ženském klášteře někde v Německu a chystali se, že budou rehabilitovat Husa. K tomu nedošlo. A moje dcera byla v Československu. Ta zažila vpád "bratrských" armád. Měli jsme o ni velkou starost, ale přežila to celkem dobře. Já jsem byla skeptik od samého začátku. Můj muž byl optimista. Říkal, že se to už nemůže vrátit zpět, ale já říkala, že může."

Pomáhali jste pak dalším uprchlíkům po roce 1968?

Olga Hrubá během předávání cen Významná česká žena ve světě, foto: Barbora Kmentová / Archiv Radia Praha

"Pomáhali. Nejdřív jsme měli naši organizaci pod záštitou americké církevní organizace. Ale potom je několik návštěvníků ze zdejších církevních kruhů varovalo, že je třeba tichá diplomacie, kdežto my jsme dělali tu diplomacii hodně hlasitou. Tak nás přestali podporovat. Pak jsme měli podporu od různých organizací."

Vy jste za svoji činnost dostala i americké vyznamenání.

"Ano, to bylo kvůli těm Sibiřanům. Bylo to od prezidenta Reagana, který o nás věděl a taky mě pozval do Bílého domu. Byl nesmírně přátelský, tak na něho ráda vzpomínám."

Přišel rok 1989 a 17. listopad. Dva dny po brutálním zásahu proti demonstrantům se ulice opět zaplňují, v pražském Činoherním klubu je ustaveno Občanské fórum. Do konce roku je za spontánní podpory lidí vynesen do čela státu Václav Havel. Do funkce ho navrhuje 29. prosince tehdejší premiér Marián Čalfa. Komunismus padl a manželé Hrubí přijeli do Československa hned v roce 1990.

"Já jsem věděla od samého začátku, že komunismus musí padnout, protože je proti lidské nátuře. Ale nečekala jsem, že se toho dožiji. A kdybych se toho dožila, tak jsem předpokládala, že to bude hrozný výbuch. A když to pak přišlo, tak sametově, tak to bylo jako Boží požehnání. Moje dcera byla poradkyní velvyslankyně Shirley Temple Black. Byli jsme na velvyslanectví v létě v roce 1990. Potom můj muž na podzim zemřel. Žádné vyznamenání mě netěší tak, jako to, že se toho dožil, že to viděl. Já jsem tu byla asi osmkrát nebo desetkrát. Naše organizace tu pořádala konference. Jedna byla v Senátu a pro mě to byla taková satisfakce, že můžu sedět v předsednickém křesle po tom, co o nás komunisti psali tu jejich propagandu,"

skončila své vyprávění Olga Hrubá, host dnešního vysílání Radia Praha.