Kateřina Tučková byla oceněna za Žítkovské bohyně

V úterý vyhlásila Společnost Josefa Škvoreckého literární cenu, kterou uděluje každoročně za beletristické dílo. Letošní laureátkou je Kateřina Tučková, autorka románu Žítkovské bohyně. Mladá autorka se tak stala šestou vítězkou této literární ceny. Poprvé na sebe upozornila svým debutem Vyhnání Gerty Schnirch, také její druhý román zaujal a dlouho se držel mezi nejprodávanějšími knihami.

Kateřina Tučková, foto: ČTK

Román Kateřiny Tučkové pojednává o rodu žen z Bílých Karpat, kterým se díky jejich léčitelským schopnostem říkalo bohyně. Jejich tajemství i osudy rozplétá etnoložka Dora, která je zároveň jednou z dědiček této tradice.

"Moje kniha pojednává o osudu léčitelek, které po generace působily na Bílých Karpatech a měly zapeklité a složité osudy. Minulý režim je tak trochu rozdrtil kvůli tomu, že měly širokou klientskou síť a pomáhaly lidem, přičemž si tím i tak trochu vydělávaly, což bylo režimu nepříjemné. Takže jejich historie končí kauzou odvedení Surmeny, jedné z žídkovských bohyní, do psychiatrické léčebny."

"Pátrání po osudech léčitelek zaříkávaček probíhá jako v detektivce, ale velice nezvyklé detektivce,"řekl předseda poroty Vladimír Karfík. "Součástí textu jsou fiktivní i autentické dokumenty z archivů StB i záznamy z psychiatrických léčeben. Malé folklorní dějiny se zde dostávají do velkého historického kontextu," popisuje Karfík knihu.

Zleva Václav Krištof, Vladimír Karfík a Kateřina Tučková, foto: ČTK

"Porota měla před sebou pět vynikajících věcí a samozřejmě se uvažovalo, co je nejoriginálnější. Knížka je to zvláštní a je potěšující, kolik ženských talentů se objevilo v posledních deseti, patnácti, dvaceti letech v české literatuře."

Kniha Žítkovské bohyně vychází z málo známých skutečností, na které autorku upozornil historik David Kovařík. Následovalo autorčino pilné studium dobových pramenů a úřední dokumentace v archivech.

Foto: Nakladatelství Host Brno

"Celé to psaní i s tím studiem se natáhlo na tři roky, než byla ta kniha publikovaná. A ono to sice byla práce, ale k tomu psaní to patří a je to příjemné, já do archivu jezdím ráda, ráda se setkávám s pamětníky, kteří mi říkají něco k tématu, o které se zajímám. I když ta práce trvá dlouho a je časosběrně náročná, tak je zároveň ohromně uspokojující a určitě to vždycky stojí za to."

Podle Karfíka Tučková od své prvotiny vyzrála.

"Určitě, ta první věc, to je zprostředkované svědectví, v druhém románu je větší osobní angažmá autorky, je to autentičtější."

Tučková cenu přijala jako výraz odborného uznání.

"Mám z ní obrovskou radost, samozřejmě, to je krása. A jsem vděčná porotě i čtenářům, kterí si Bohyně kupují a čtou a píší mi. Mám moc velkou radost, že se Bohyně líbí jak veřejnosti odborné, tak čtenářské."