Kde začíná životní pouť šumavských pstruhů?
Šumavský národní park připravil i letos pro turisty řadu akcí, které přibližují historii, životní styl i přírodu regionu. Návštěvníci obce Borová Lada se mohli vydat třeba do místní pstruhové líhně.
„Máme tady dokonce i geneticky ověřený chov šumavské populace pstruha potočního, který je tady původní, protože ta genetika je důležitá nejen u stromů, ale i u ryb. Pstruh obecný má takovou zvláštnost, že je to naše jediná ryba, která se vytírá na podzim. Všechny ryby se jinak vytírají na jaře, mník v zimě, ale pstruh na podzim a ta inkubace z jikry do plůdku trvá půl roku. Proto se taky pstruh potoční nedá v obchodě koupit, nahrazuje ho pstruh duhový, který se vytírá na jaře a za čtrnáct dní, za tři neděle, podle teploty vody, se z jikry vylíhne plůdek. My si na podzim musíme u pstruha potočního zajistit generační rybu, kterou si musíme vytřídit, musíme mít zvlášť jikrnačky, zvlášť mlíčáky, a potom provádíme umělý výtěr. Ten se provádí v líhni, půjdeme se tam podívat.“
Laika upoutají v líhni především kaskádovitě poskládané nádoby – líhňařské aparáty, které jsou teď prázdné. V místnosti je chladno a stále v ní bublá voda. Všechny tyto prvky hrají v nelehkém procesu, díky němuž přicházejí na svět malé rybky, zásadní úlohu.
„Od podzimu do jara musíme denně kontrolovat a vybírat bílé jikry, protože pokud ta jikra zbělá, tak je odumřelá. Pokud bychom to nedělali, tak zaplísní, nabalí se na ni ty zdravé a došlo by ke zničení jiker.“
Jaká je pravděpodobnost, že ta jikra přežije? Jaká je úspěšnost toho umělého odchovu?
„Úspěšnost umělého odchovu je kolem devadesáti procent, v přírodě je to obráceně, tam je to tak okolo deseti procent. Ta jikra je totiž nejen háklivá na plíseň, ale i na pohyb, takže do stadia očních bodů, někdy do půlky února, se ta jikra nesmí pohnout.“
Ke konci března se začne z jikry líhnout plůdek.
„Vysazujeme ten plůdek někdy počátkem května, kdy už odezní sněhová voda. Vodu nijak neupravujeme, naopak chceme, aby byla studená jako v přírodě.“
„Bereme ji z potoka, je studená jako v přírodě. Naopak ještě hlídáme teplotu, máme kontrolu teploty v potoce i tady na líhni, abychom neměli ten plůdek dřív, protože pokud bychom ho tam dali dřív, než jak se v přírodě vylíhne, tak ta rybička by tam neměla potravu.“
Z patnácti kusů tzv. rozplavaného plůdku většinou přežije a vyroste jeden pstruh.
K pstruhové líhni patří také areál chovných rybníčků, ve kterých žijí tzv. generační ryby, tedy vlastně rodiče těch, které se budou jednou hemžit nejen v šumavských potocích a říčkách. Rybníčky jsou obehnány plotem a jsou chráněny sítěmi. Tato opatření neslouží jen jako ochrana proti lidským nenechavcům, ale také proti těm ze zvířecí říše. Zálusk na ryby si totiž dělají třeba volavky a vydry.
„Perlorodka, když někdy v červenci nebo srpnu pouští, říká se tomu odborně glochidie, to jsou takové larvy, které jdou vodou a přichytí se na žábrech pstruha. Na nich parazitují celý rok, do příštího roku, je to zase dané tou teplotou vody. Zhruba za rok se pouští mladé perlorodky juvenily z těch žaber a zavrtávají se do písku, do sedimentu, kde rostou do velikosti asi půl centimetru nebo centimetru asi čtyři nebo pět let. Postupně se pak z toho písku odstávají na povrch a pak už je to perlorodka. My tady budeme předržovat pstruhy, kteří budou invadovaní těmi glochidiemi, budou tu asi tři čtvrtě roku a budeme je vypouštět těsně předtím, než se budou ty mladé perlorodky pouštět z těch žaber, do těch lokalit, kde se dnes vyskytují.“
Snad si tedy rybí líheň, kterou si ročně prohlédne více než tisíc návštěvníků, brzy připíše i další úspěch.
