Cizina a domov v tvorbě osobité filmařky Jany Bokové

bokova_jana2.jpg

Filmová režisérka Jana Boková je autorskou desítek dokumentárních filmů s osobitou poetikou, která bývá řazena do proudu "cinema direct". Od roku 1968 žije Jana Boková v zahraničí střídavě v Paříži, Londýně a Buenos Aires. Do Prahy se Jana Boková vrátila filmem Bey Bey Shanghai, který je mozaikou osudů českých emigrantů.

Bye Bye Shanghai je vůbec první český film Jany Bokové. Premiéru měl v roce 2008 na festivalu v Karlových Varech. V jistém smyslu šlo o film jubilejní. Režisérka ho uvedla čtyřicet let poté, co se „nevrátila" do Československa. V posledních letech se tu také příležitostně účastní českých filmových festivalů, například v Jihlavě a v Písku. Jak mi vysvětlila, z těchto akcí tu zbyla i kolekce šesti snímků, které se teď uvádějí v rámci Oslav dne české státnosti pod názvem Cizina a domov v tvorbě Jany Bokové.

"Ta přehlídka je vlastně náhodná, protože já jsem měla podobnou přehlídku v Písku před třemi lety a ty filmy jsou dost těžké a zůstaly tu. Takže je to (těchto šest) z praktických důvodů, protože těch (mých) filmů je asi pětkrát víc a ty sedí napůl ve Francii a napůl v Londýně. Ale tenhle výběr je i tématický a dá se ospravedlnit, proč jsou to právě tyhle filmy. Je to právě v rámci týdne exilu a Národní filmový archiv se kvůli tomu rozhodl ukázat filmy, které ukazují člověka, který je Čech, ale dělá jiné kultury."

Čím se liší ty filmy, které jsou v cizině a na téhle přehlídce se neobjeví? Mají jiné téma?

"Ano i ne. Já mám dvě obsese. Na začátku kariéry jsem si vymyslela dělat portréty měst přes postavičky, které tam žijí a reprezentují určitou sociální vrstvu, nebo určité městské čtvrtě, a jejich život snímám trochu impresionistickým způsobem. A je to portrét města. Dělala jsem takhle Buenos Aires, Los Angeles, Havanu. Tak to je jedna linka. Druhá linka jsou filmy jako Flamenco, Argentinská cesta nebo Tango mio, kde opravdu to není hudba žádným způsobem dekorativní. Je to způsob života. Když se zeptáte někoho, co je pro něj tango, tak řekne: tango jsem já! Ve flamencu taky samozřejmě. Ještě mi chybí jazz. Ale kvůli prvnímu filmu o tangu mi zavolal Eric Clapton, abych pro něj něco udělala. Takže svým způsobem Clapton doplňuje jazz a blues do té trilogie těch tří hudebních životů: tango, flamenco a jazz."

Takže jste spolupracovala s Ericem Claptonem?

"Ano, to je úplná náhoda, on se díval na televizi, když šel můj první film o tangu Tango mio. A tak se mu to hrozně líbilo, že si chtěl ten film koupit. Televize byla ohromně potěšená a poslali mu VHS. Pak chtěl vidět všecky moje dokumenty a líbilo se mu, jak zacházím v těch dokumentech s hudbou, jak hudbu respektuju. A najdenou to spadlo z nebe, já jsem byla v Buenos Aires a on mi zavolal, že chce, abych pro něj něco dělala. Nabídnul mi udělat pro něj videoklip. A když jsem ho dělala, tak jsem natočila i film o něm, jak pracuje. To se jmenuje Eric Clapton and Friends. Přitom on si nikdy nenechá udělat ani fotku, když zkouší, a já jsem byla s kamerami blízko něj, když připravoval tour 2001. A líbilo se to nejenom Claptonovým fanouškům, ale strašně se to líbilo i na tom festivalu v New Yorku Tribeca."

Jak to bylo, když jste odcházela z Československa? Odcházela jste s cílem dělat film?

"Já jsem vždycky chtěla dělat film. V srpnu 1968 jsme byla pozvaná do Albachu, kde byl takový kongres umělců a já jsem reprezentovala pražskou mládež. Byla tam Věra Linhartová, byl tam Bohumil Hrabal... a já jsem jela ráda, že si vzpomněli, já byla student, že mě pozvali. Jela jsem tam na 10 dní a pátý den byla invaze a já jsem se dvacet let nevrátila. Já jsem neodjela, toho bych asi nebyla schopná. Já mám Prahu hrozně ráda, narodila jsem se tu, ale vždycky jsem si představovala svůj život aspoň napůl někde jinde. Protože mě zajímali jiní lidé, jiné kultury. Já hrozně tíhnu k latinské kultuře. A když to vypadalo tak, že se to tu zavře a vy se buď vrátíte a zůstanete tu bez jiných možností navždy a nebo zůstanete venku, tak samozřejmě když je člověku tak strašně málo let, tak zůstane venku..."