Největší současný znalec českých hradů Tomáš Durdík zemřel
Dnešní historické obzory se budou zcela výjimečně věnovat dvěma tématům. Právě před týdnem, v sobotu 15. září, byly v Jihlavě pohřbeny ostatky dvanácti Němců z masového hrobu v Budínce u Dobronína. Uzavřela se tak jedna z tragických událostí poválečných masakrů Němců u nás. A ve čtvrtek přišla zpráva o náhlém úmrtí jednoho z nejvýznamnějších českých archeologů a památkářů Tomáše Durdíka, jediného nositele prestižní evropské památkářské ceny Evropské unie Europa nostra.
Na Ústřední jihlavský hřbitov přichází průvod zhruba dvou stovek smutečních hostů. Většina z nich jsou pozůstalí po Němcích, jejichž ostatky policisté s archeology vyzvedli před dvěma lety z masového hrobu na dobronínské louce Budínka.
"Podejme si ruce k smíru," byla hlavní slova nejen kněze, ale i ostatních zúčastněných. Mši vedl v němčině duchovní Lang, jehož rodina pochází ze Stonařova u Jihlavy. Připomněl i válečné násilí včetně Lidic. Slova o smíření zazněla i v dalších projevech. I při rozhovoru Johanna Nieblera pro Český rozhlas:
Právě Johann Niebler, dobronínský rodák, má na sobotním pohřbu velký podíl. Ve dvanácti letech odkrokoval na louce Budínka místo navršeného masového hrobu a zakreslil je do mapy. I ta v budoucnu pomohla při pátrání a uskutečnění snu desítek lidí - rozloučit se se svými příbuznými. I když až po 67 letech.
"Pohřbívám tady dnes svého otce Josefa Polzera. Měli jsme kovárnu, on byl řemeslníkem. Mluvil česky i německy a měl i české zákazníky. Je to osudová tragédie, že musel zemřít. Tady ale není žádná spravedlnost,"
říká Heinrich Polzer. Muž, který přivezl v sobotu do Jihlavy celou svou rodinu, včetně dětí, z Berlína. Chtěl jim ukázat své rodné město Kamenici. I oni byli z rozloučení se svým dědou, kterého kvůli běsům bezprostředně poválečné doby nikdy neviděli, dojatí."
"Já se přiznám, že pro mne ta cena znamená velmi mnoho. Samozřejmě ta první rovina, kterou bych rád podtrhnul, je ta, že zejména v současné složité situaci humanitních věd a podobných ekonomicky ne prvoplánově sypajících věcí je mimořádně důležité, že to vysoké, ba nejvyšší evropské uznání právě směřuje k uznání našich aktivit na tomto poli. Cena, kterou jsem dostal, je cena za osobní přínos, který má znamenat posun evropských standardů, rozvinutí, obohacení a do značné míry povýšení evropského přístupu k zacházení s evropským národním dědictvím."
Při té příležitosti se zeptám, jak se za dobu vašeho působení na tomto poli tyto standardy posunuly?
A můžete českou školu přiblížit?
"Celoevropsky je jasné, že chceme-li získat plastický obraz naší minulosti, v tomto případě hradů, musíme k tomu poznání přistupovat co nejkomplexněji, řekl bych multidisciplinárně, pohledem z mnoha různých stran. To se také v Evropě běžně děje a třeba jeden a ten samý hrad, abych mluvil konkrétně, zkoumají různí kolegové, kteří jsou specialisty na různé, navzájem nijak nesouvisející věci, z různých pohledů. Zkoumá tam archeolog, stavební historik, historický technolog, normální historik, přírodovědec, geolog a mnohé další profese. Specialitou české školy je to, že tento výzkum je vlastně provázán od samého začátku. To znamená, že to není houf jistě špičkových specialistů, z nichž každý s klapkami na očích dělá to svoje, ale tady od samého začátku jsou ty metody a postupy navzájem propojené a navzájem se ovlivňují. Takže třeba u některých evropských projektů, byť se sebešpičkovějšími specialisty, se občas stane, že pak vyjde velká kniha, ve které je šestnáct kapitol od velkých specialistů, ale když si to pak přečtete, máte pocit, že je o šestnácti zcela různých hradech. Přestože to je stále o jednom a tom samém. To se právě v rámci tohoto pojetí stát nemůže."
Jak vlastně došlo ke vzniku této české školy? Zásluhou čeho?
Jakého počtu hradů, alespoň řádově, se takové zkoumání v Česku týká?
"Já vám to přesně neřeknu. V samotných Čechách bylo asi 680 hradů a ve větší nebo menší míře se to dnes týká v podstatě už všech. My jsme na začátku ani neměli korpus, my jsme pořádně ani nevěděli, co tu je, co o tom víme a tak dále. Měli jsme velkolepé dílo profesora Augusta Sedláčka, který ovšem byl historik. Všichni s ním nepochybně budou nadále pracovat, už to ale vyžaduje kritický přístup, doplnění atd. Měli jsme shrnutí umělecko historické, ale hrad byl také vojenský objekt, mocenský nástroj, provozní projekt, nástroj reprezentace, nástroj ideového působení. Takže bylo jasné, že doba, kdy se můžeme dostat dál i s těmi klapkami na očích, když budeme zkoumat třeba to, jestli má červenou střechu, kdybych to přehnal, skončila."
Pokud bych to tedy zcela prakticky přiblížila, znamená to, že vás dnes zajímá i každodenní historie? Co se třeba na hradech vařilo a co lze najít ve studních?
"Nepochybně. Hradní každodennost je evropské špičkové a dnes velmi rozvíjené téma. Jsou o tom pořádány mezinárodní konference, vydávány publikace, máme k tomu špičkové prameny i špičkové výsledky. Jenom maloučko zápasíme s tím, že prostředky, které by umožnily to zpracovat a publikovat, jaksi spíše nemáme. Takže bych k tomu řekl i to, že vlastně ta cena pro mne i pro tento směr bádání je malá ilustrace Parkinsonova zákona o domě. Podle tohoto zákona v čím horších, ba nepředstavitelných podmínkách se něco dělá, tím jsou výsledky lepší. Dnes vlastně badatel dělá především úplně jiné věci. Neustálé výkazy a nutnost vyhovět tomu či onomu nesmyslnému požadavku Rady vlády pro vědy a výzkum, která způsobem, který raději nebudu komentovat, určuje, co je věda a co věda není. Představte si, že byste třeba posuzovala umění a vydala nařízení, že všechno, co je namalované olejovou barvou, není umění! V takových rovinách se pohybujeme."
