Za Janem Rokytou zůstává veliké folkloristické dílo
V Janu Rokytovi starším odešla jedna z klíčových osobností naší lidové hudby. Jenom prostý výčet jeho zájmů bude dlouhý. Rokyta působil jako zpěvák, cimbalista, zakladatel a vedoucí lidových souborů, především muziky Technik, sběratel lidových písní, upravovatel a skladatel, organizátor nejrůznějších přehlídek - především folklórního festivalu ve Strážnici, rozhlasový redaktor a popularizátor, lektor práce s mládeží a moderátor. A to jsme zmínili ty oblasti, kterým se věnoval nejvíc. Všichni jeho kolegové, s nimiž jsme mluvili, se shodují v tom, že Jan Rokyta starší byl vzácný člověk, který se mj. zasloužil i o to, že dnes lidová hudba žije dál i v nejmladší generaci muzikantů.
"Maminka byla výborná zpěvačka, tatínek byl kapelník místní krojované dechovky a největším zdrojem pro mne byla moje teta, tatínkova nejstarší sestra Anička, která patřila k tomu, čemu se učeně říká význačný nositel tradice. Uměla zpaměti nápěvem i textem na pět set písní, které celý život nosila v hlavě. Z té hlavy mi je postupně předávala, až mne vlastně nadchla k mému budoucímu poslání. Já jsem už v patnácti letech věděl, že se chci věnovat právě lidové písni."
Ještě dřív než začal chodit Jan Rokyta do školy, už zpíval, a to dokonce veřejně.
"Ano, to mi bylo asi pět nebo šest, bylo to těsně v předškolním věku. První pěvecký počin mne postihl v jedenácti letech, přes můj zuřivý odpor. Já jsem nechtěl vystupovat, ale byl jsem donucen zazpívat jednu krásnou valašskou písničku na výstavě Valašsko v práci. Bylo to v roce 1949 a ta písnička se jmenovala A když sa Valášek narodí, matka ho oknem ven vyhodí. Vyhodí ho napřeď nohama, běž sa, Valášku, živit horama. A to si pamatuju dodnes. Doprovázel mne cimbalista a velmi známá osobnost Jaroslav Jurášek, folklorista nad jiné, který nás nedávno opustil. A to byl ten první počin, který můj život vlastně definoval. Já jsem pak založil cimbálovku, jednu, druhou, pak tu nejslavnější, Cimbálovou muziku Technik Ostrava. A už od mládí jsem měl velkou chuť taky na rozhlas, protože rozhlas mi zprostředkovával písničky odjinud."
"Jak Rokyta byl samozřejmě Valach, protože pocházel z Jasenné, a to byl terén, který nade vše miloval. On nikdy nezapomněl zdůraznit, že to je jeho rodný kraj. Ale vyznal se i ve folklóru na zbytku Moravy, vyznal se v českém folklóru, ve slovenském folklóru, jeho znalosti sahaly do Maďarska, Rumunska, prostě po celém karpatském oblouku. Původním vzděláním byl důlní technik, ale měl tak úžasné encyklopedické znalosti o kultuře, nejenom o té tradiční lidové, ale o kultuře obecně, že by mu to mohla závidět spousta absolventů různých univerzit. On všechny převyšoval, měl bystrý úsudek a velmi kamarádskou, přátelskou povahu."
A jak na Rokytu budou vzpomínat další přátelé?
"Rokyta byl obrovský makač, on moc nemluvil, ale oč míň mluvil, o to víc pracoval. A když promluvil, tak to mělo úroveň,"
říká etnograf Karel Pavlištík. Zdeněk Tofel je kolega z ostravského rozhlasu ale také kolega hudební, vedoucí folklórního souboru Valašský vojvoda.
"Vedle Zdeňka Kašpara z Jasénky, vedle Jaromíra Dadáka to byl přesně Jan Rokyta, jehož hudba, jehož úpravy, někdy až skladatelské počiny se staly inspirací pro mě, ale samozřejmě určitě i pro řadu dalších. Později, když jsem ho poznal osobně, a byli jsme i rozhlasoví kolegové, to byla i inspirace v dalších oborech."
Zuzana Malcová pracuje na ministerstvu kultury. Jeho jméno znala z rozhlasového vysílání, osobně se s Janem Rokytou poprvé setkala v polovině osmdesátých let na festivalu ve Strážnici.
Na strážnickém festivalu spolupracoval Rokyta s Janem Kristem. Členem organizačního týmu se stal v roce 1986. Jan Krist říká:
"Co se týče těch hudebních, pěveckých záležitostí, bez jeho rad a jeho upozornění, bez jeho nápadů to bude velice těžké. No ale musíme věřit, že někdo jeho roli převezme."
V roce 2003 Rokyta získal za svoji práci Cenu ministerstva kultury. Podle Zuzany Malcové byl jeho hlavní přínos v práci s mládeží:
"Výborných muzikantů je spousta, ale ne všichni jsou ochotni zabývat se amatéry, pomáhat jim, učit je věci, něco přenášet dál. V tom já spatřuji největší přínos."
K Rokytovým posledním vystoupením patří jeho pořad z letošního strážnického festivalu. Jmenoval se Hudba pravdy a Rokyta si splnil přání zahrát si ve strážnickém kostele. Diváci říkají, že patřil k těm pořadům, na které se bude dlouho vzpomínat:
