Zesnulý Josef Škvorecký dostal v roce 2004 Seifertovu cenu
V úterý odpoledne dorazila do Česka zpráva o úmrtí významného českého spisovatele a nakladatele Josefa Škvoreckého. V roce 2004 získal Škvorecký společně s Viktorem Fischlem literární Cenu Jaroslava Seiferta. Fischl i Škvorecký prožili velkou část svého života v exilu a do Česka se mohli vrátit až po listopadu 89. Josefa Škvoreckého, který zarecitoval při předávání ceny dokonce vlastní báseň, si teď připomeneme v příspěvku Mileny Štráfeldové. Vysíláme ho v repríze.
"Jsou tak známí, že jakékoli laudatio se ocitá ve stínu mnoha tak různorodých chvalozpěvů, které pronesli a pronášejí nespočetní čtenáři."
Prestižní Seifertovu cenu uděluje Nadace Charty 77 od r. 1986. Jejím iniciátorem byl předseda správní rady nadace prof. František Janouch, který v té době žil v exilu ve Švédsku:
"Po úmrtí Jaroslava Seiferta jsem si spolu s přáteli kladl otázku, zda by si ho režim jako jediného českého laureáta Nobelovy ceny nechtěl přivlastnit, a rozhodli jsme se, že kdyby něco takového režim zamýšlel, že ho předejdeme. Takže jsme v podstatě již druhý den po úmrtí Jaroslava Seiferta obtelefonovali správní radu a řadu literátů, žijících v zahraničí i v Čechách, a mohli jsme vyhlásit, že se zakládá Cena Jaroslava Seiferta. Netušil jsem, jaký džin byl tenkrát vypuštěn z lahve a že to bude takhle žít a vzkvétat."
Prvním nositelem Seifertovy ceny se stal slovenský prozaik Dominik Tatarka, v dalších letech ji získali například Ludvík Vaculík, Ivan Diviš, Karel Šiktanc, Ivan Wernisch, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Věra Linhartová, Jiří Kratochvil, Pavel Šrut nebo Jiří Gruša. V roce, kdy si připomínáme 20. výročí udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, je jeho vlastní cena udělena za celoživotní dílo dvěma autorům, kteří podle Františka Janoucha patří k vrcholům české literatury.
"My jsme se snažili ze začátku dávat Seifertovu cenu za nějaký nový literární čin. Pak jsme ovšem přišli k názoru, že bychom tím obcházeli některé hodnoty, které jsou naprosto nesporné, a proto jsme trošku změnili stanovy. Cena se teď dává v zásadě za literární dílo opublikované v posledních třech letech. Ve výjimečných případech /se uděluje za celoživotní dílo/ a těžko si lze představit výjimku, za kterou by se každý mohl takto postavit, jako je tato. Pana Fischla, kterému je dvaadevadesát, a Škvoreckého, kterému je osmdesát a kteří jsou přirozeně klasiky české literatury."
Viktor Fischl se narodil v roce 1912 v česko-židovské rodině. V roce 1939 odešel do exilu do Velké Británie a stal se tu blízkým spolupracovníkem Jana Masaryka. Po válce se krátce vrátil do Československa, pracoval v diplomatických službách, už v roce 1949 však odešel do Izraele, kde žije dodnes. Diplomacii však neopustil, stal se izraelským velvyslancem v Japonsku, v Barmě, v Polsku, Jugoslávii nebo v Rakousku. Od poloviny 30. let vydal několik básnických sbírek, například Mrtvou ves o zničení Lidic, daleko známější je však jeho prozaické dílo. Mimořádné obliby získaly v Česku jeho knihy Píseň o lítosti, Kuropění, Dvorní šašci, Jeruzalémské povídky nebo Pátá čtvrť. Je také autorem Hovorů s Janem Masarykem. Při předávání Ceny Jaroslava Seiferta v pražském Karolinu zavzpomínal i na svá předválečná setkání se slavným básníkem:
"Jsem velmi, velmi potěšen, že dostávám cenu, která je spojena se jménem velikého básníka Jaroslava Seiferta, kterého jsem dobře znal, který byl v mých literárních počátcích mým učitelem, naučil jsem se od něho mnoha věcem, a který mi pak po mnoho let pomáhal neocenitelně tím, že uveřejňoval v literární příloze Práva lidu, jejímž byl redaktorem, moje tehdejší verše. K Seifertovi mne váže také to, že mám na něj desítky krásných vzpomínek, hlavně na hodiny, které jsem trávil s ním v jeho redakci v Hybernské ulici, odkud jsem ho pak nejednou doprovázel domů, do Daliborky. Po celou cestu, po všech těch procházkách jsme mluvili vlastně vždy o tomtéž, o české poezii. Utkvěly mi v paměti mnohé věci, které Seifert tehdy vyslovil. Myslím, že to jsou věci tak důležité pro literární historii, že prosím Boha, aby mi dal ještě čas napsat aspoň něco z těch hovorů, které mi utkvěly v paměti a které bych rád zrekonstruoval."
Myšlenky a dílo Jaroslava Seiferta inspirovaly i druhého laureáta jeho letošní ceny, Josefa Škvoreckého. Rodák z Náchoda, odkud čerpal náměty pro svou románovou prvotinu Zbabělci, odešel do exilu po srpnové okupaci v roce 1969. V Kanadě, kde žije dodnes, založil v roce 1971 se svou ženou Zdenou Salivarovou exilové nakladatelství Sixty Eight Publishers. Do roku 1993 v něm vydali více než dvě stovky titulů, které v totalitním Československu patřily k zakázané literatuře. K nejznámějším Škvoreckého prózám patří například Konec nylonového věku, Lvíče, Tankový prapor, Mirákl nebo Příběh inženýra lidských duší. Cena Jaroslava Seiferta ho ale v Karolinu inspirovala k přednesu básně, kterou věnoval právě Seifertovi poté, co mu v r. 1984 švédský král udělil Nobelovu cenu:
Josefu Škvoreckému i Viktoru Fischlovi hosté na slavnostním udílení Seifertovy ceny dlouho tleskali vstoje. Bylo opravdu výjimečné slyšet Škvoreckého recitovat vlastní verše. Stejně jako poslouchat, jak ve starobylých prostorách Karolina zní jazz na počest právě Josefu Škvoreckému.
Příspěvek jsme poprvé vysílali 26. října 2004, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
