Kdy máme shlížet a kdy zhlížet?
Psaní předpon s- a z- má jasná pravidla. Samozřejmě až na výjimky...
Při hodinách češtiny mi při zdůvodňování toho, proč je čárka ve větě právě za tím určitým slovem nebo proč je v daném slově i nebo y, často pomáhal jazykový cit. Nebyla jsem zdaleka sama, kdo se na něj odvolával, ale výuka a paní učitelka si žádaly své. Učili jsme se tedy další a další pravidla a výjimky, které je potvrzovaly, až můj jazykový cit otupěl. Alespoň tak si to vysvětluju dnes, když nevím, jaké i/y napsat např. po t ve slově vytipovat. Pravidla českého pravopisu otevírám poměrně pravidelně také na stránkách věnovaných předponám s- a z-.
Na první pohled vypadá vše jasně a přehledně. Podle významového rozlišení se předpona s- píše tehdy, pokud jde o směr „dohromady, k sobě“, nebo „shora dolů“ a „z povrchu pryč“. Najde se i několik ustálených případů, kde je psaní předpony s- dáno tradicí, např. skonat, schovat se, skončit, stěžovat si, strávit. Stejně zažitá je také předpona z- se ve slovech zpívat, zpovídat, zkoušet nebo zkoumat. Dále se předpona z- píše při tvoření dokonavých sloves, která vyjadřují výsledek děje nebo která se tvoří z podstatných či přídavných jmen s významem „stát se tím, co znamená základové slovo“.
Při psaní se asi dříve než významem řídíme spíše tím, co slyšíme. Snadno tak rozlišíme sloveso svolat od zvolat nebo svolit od zvolit. Výslovnost nám ale příliš nepomůže např. u slovesa z(s)hlédnout. Pokud nám jazykový cit nenapoví, jakou předponu v daném užití napsat, je na řadě odůvodnění – shlédnout ze skály (směr shora dolů, tedy se s), ale zhlédnout film, představení, výstavu (výsledek děje, tedy -z). Právě zde může být kámen úrazu. U slov správa – zpráva, stvrdit – ztvrdit, sbít – zbít, strhnout – ztrhnout a dalších podobných dvojic, ve kterých vyslovujeme obě předpony stejně, musíme při psaní myslet v první řadě na význam.
Ten nám ale zase nebude příliš platný u sloves jako s(z)chvátit, s(z)kompletovat nebo s(z)kontaktovat. Předpony s- a z- zde pozměňují význam jen nepatrně, odstiňují ho, a tak přes všechna ta pravidla a výjimky stačí u těchto sloves jen rozpoznat, že máme na výběr.
Příspěvek jsme poprvé vysílali 22. března 2009, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
