Letošní cenu Gratias agit získala i česká galeristka ve Francii Jana Claverie

Minulý pátek byly v Černínském paláci v Praze uděleny ceny Gratias agit. Ministr zahraničí letos dal toto prestižní ocenění za šíření dobrého jména České republiky ve světě celkem 13 osobnostem. Jejich přehled jsme v našem vysílání přinesli už v den udělování. V dnešní krajanské rubrice ale přiblížíme atmosféru samotného setkání a představíme první z oceněných - českou galeristku Janu Claverie, která žije ve Francii

Cena Gratias agit

Gratias agit je nejvyšším oceněním, které český ministr zahraničních věcí uděluje významným osobnostem ze světa. Letošní ceremoniál byl jubilejní, připomíná ředitel odboru veřejné diplomacie ministerstva zahraničí Jan Bondy:

"Je to po patnácté a cena se uděluje z rukou ministra zahraničních věcí lidem, kteří se zasloužili během svého života o propagaci České republiky. Jsou to buď krajané, žijící v zahraničí, nebo jsou to cizinci, kteří celý svůj život zasvětili práci pro Československo a později pro Českou republiku. A za to dostávají tuto krásnou cenu."

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg letos v Praze přivítal celkem dvanáct osobností z dvanácti zemí světa. Tou nejvzdálenější byl Nový Zéland, laureáti ale přijeli i ze Spojených států, Izraele, Kypru, Velké Británie, Irska, Ruska, Francie a dalších evropských zemí. Známý britský dramatik Tom Stoppard, třináctý letošní laureát, do Prahy bohužel nemohl přijet. Ministr Schwarzenberg mu cenu předal minulý týden v Londýně. V pátek v krátkém projevu ocenil, že laureáti podporují Česko i v době, kdy samo ve světě právě nejlepší reputaci nemá.

Oleg Malevič a Hugo Marom (vpravo)

Za všechny oceněné poděkoval třiaosmdesátiletý Hugo Marom z Izraele. Válku a holocaust přežil ve Velké Británii jako jedno z Wintonových dětí. Po r. 1948 působil jako vojenský pilot v Izraeli a i po odchodu z aktivní služby s letectvem spolupracoval. I díky jeho patentům létaly americké raketoplány do vesmíru. V Praze připomněl, že je potomkem rodu Maislů, po nichž je pojmenována jedna z pražských synagog. Jeho rodina žila v Čechách celých tisíc let:

"Já myslím, že každý z nás, kdo tu sedíme, podporoval českou myšlenku, i když tu nebyl. Že jsme si vlastně uvědomili, že tenhle národ je něco zvláštního. To je centrum Evropy. A já myslím, že nakonec, když se na to člověk dívá, 90 procent map ukazuje Evropu jako centrum naší planety."

Jednou z oceněných a jedinou ženou mezi letošními laureáty je česká galeristka Jana Claverie, která od srpnové okupace žije ve Francii.

Jana Claverie

"Já jsem pracovala ve Špálově galerii s Jindřichem Chalupeckým. A už v r. 1967 jsem byla ve Francii a začala jsem tam vyjednávat výstavy pro Špálovu galerii. A když došlo k invazi, byla galerie samozřejmě obsazená Rusy, všechno bylo zrušené, vrácená díla. A mně doporučili, abych co nejrychleji odjela. Tak jsem odjela, nejdřív jsem byla v Německu, kde jsem dělala nějaké výstavy, a pak jsem odjela do Francie. Začátky byly dost těžké, ale díky tomu, že to bylo po roce 1968, tak se mi přeci jen podařilo ukázat nejdřív grafiky českých umělců a potom i větší díla. A uskutečnit velkou českou výstavu na festivalu v Avignonu. To se tenkrát ještě povedlo s Artcentrem."

Koho se vám vlastně podařilo ve Francii ze současných autorů představit?

"Ze současných autorů to byl Kolíbal, Šimotová, Malich. Byli to Jiří a Běla Kolářovi."

To všechno byli autoři, kteří tu pak dlouho nemohli vystavovat...

"Byli to jenom autoři, kteří tu nemohli vystavovat."

S jinými jste vůbec nespolupracovala?

"Prakticky ne."

Potom vlastně přišli Kolářovi do Francie. Vy jste jim nějak pomáhala v jejich začátcích?

Centre Pompidou

"Kolářovi měli stipendium v Berlíně a v té době přijeli do Paříže. Chtěli zůstat alespoň rok v Paříži. Podařilo se mi je spojit s ředitelem Centre Pompidou, který jim nabídl ateliér. Napsali jsme jim oficiální pozvání pro Českou republiku a oni dostali na rok pobyt. Běla Kolářová se pak po roce vrátila a Jiří tam zůstal. Přitom nemluvil francouzsky, tak jsem mu hlavně v té době dost pomáhala."

Jak se dařilo dostávat ven díla například paní Šimotové, když tu ti výtvarníci vlastně uvízli?

"Ze začátku, v r. 1969, to ještě šlo. Ještě i v r. 1970. Pak to začalo být strašně složité. Pokud jde o Adrienu Šimotovou, té jsme vždycky zařídili pozvání do Paříže na dva nebo na tři měsíce. Dostala ateliér a tam pracovala. Díla, která vytvořila, pak vystavila v Galérie de France."

Ta díla tam pak už zůstala?

"Ta díla tam zůstala, ale teď se jí všechno vrátilo, protože Galérie de France změnila majitele. Tudíž se jí vrátila díla, která tam byla."

Spolupracujete i s mladšími generacemi autorů?

"Spolupracovala jsem i s mladšími a dodnes spolupracuji i s těmi nejmladšími, co vycházejí ze škol. Snažím se. Je to trošku složitější, protože žiji hodně mimo Paříž, v jihozápadní Francii. Taky jsem tam ale našla ateliéry a taky tam zveme české umělce."

Ve Francii je určitě hodně vysoká konkurence, pokud jde o výtvarné umění. Jak se tam daří českým autorům prorazit?

"Je to složité. Když jsou schopni si sami vyjednat vlastní publicistu nebo najdou nějaké ohlasy u galerií, tak to jde. Jinak jsem se jim samozřejmě snažila pomoci, ale nebylo to vždycky reálné."

Chystáte stále ještě výstavy?

"Občas, na jihu Francie a v jedné galerii v Paříži. Dělala jsem v Paříži výstavu Adolfa Hoffmeistera, dělala jsem výstavu Filomeny Borecké. Letos v zimě měla dvě výstavy, tak jsem jí s nimi pomáhala. Takže pořád něco je."

Některé z laureátů letošních cen Gratias agit představíme v dalších krajanských rubrikách.