Penězokazectví se trestalo smrtí, veliké zisky ale lákaly
Historické obzory začneme historickým úslovím: Za krále holce byla v Čechách za groš ovce. Takhle se prý kdysi, za vlády krále holce, tedy Ladislava Pohrobka, v Čechách dobře žilo. Pohrobkův groš, ale i starší florény, denáry či brakteáty nebo naopak mladší tolary si mohli prohlédnout i návštěvníci Muzea hlavního města Prahy, kde se konala výstava s názvem Pražská mincovna - peněžní vývoj v Čechách od 10. do 19. století. Jejímu autorovi Jiřímu Militkému položila Martina Bílá několik otázek.
"Morava je specifické historické území a moravské mincovnictví se vyvíjelo odlišně od toho českého. Až do 13. století máme na Moravě údělná knížata, máme moravské mincovny. Od druhé poloviny 14. století jednak moravská markrabata a i moravská města si razí sice podobné nominály jako v Čechách ale s typicky moravskými emblémy, s moravskou orlicí nebo s orlicí, která nese městské znaky. Znova se na Moravě intenzivně mincuje na počátku třicetileté války, jednak za moravských stavů, to jsou zcela ikonograficky specifické mince a pak mincovny Ferdinanda III. po obnově měny jsou také specifické. Moravské mincovnictví do značné míry můžeme až do 17. století opravdu považovat za specifické. Ona ta Morava skutečně byla historicky územím - markrabstvím moravským, které bylo součástí Českého království ale nebyly to Čechy."
Vy jste hovořil i o tom, že se mince falšovaly. Z jaké doby jsou první doklady o falešných mincích?
"My máme náznaky už v 11. století, že se mince nastřihují, ale nemáme zatím jednoznačné doklady o tom, že by existovaly padělky. Ten problém padělků je složitější v tom, že my třeba v raném středověku, speciálně ve 12. století, víme, že se vydávaly mince, které bychom mohli nazvat vládními padělky. To znamená, že panovník, kromě těch dobrých, kvalitních, stříbrných emisí vydává ještě mince, které byly jen pokryty vrstvou stříbra, ale mají měděné nebo bronzové jádro. To je věc, s níž si zatím tak úplně nevíme rady, protože to není v pravém slova smyslu padělek. Padělkem míníme takovou tu paralelní pokoutní mincovní činnost, kterou známe bezpečně od 13. století, trošku se s tím setkáváme ve středověku ve 14. století, ale masovým problémem se to stává v průběhu 15. století od husitů dále. Ono totiž tam ta situace je komplikovaná v tom, že z písemných pramenů víme, že v těch zmatcích, které nastaly po smrti Václava IV. v roce 1419, husité, konkrétně Pražané nebo i ti v Táboře, razili mince z čisté mědi. Oni se je pokoušeli vydávat za regulérní měnu, ale ty mince pochopitelně nikdo nechtěl, protože ta hodnota stříbrné mince byla všeobecně známá. To stále ale ještě byla mince oficiální.
Jaké byly tresty za penězokazectví?
"Smrt."
Zase se to mění v čase a prostoru. Ta situace v českých zemích je poměrně atypická např. ve srovnání s Německem, se Slezskem. U nás ten mincovní regál, právo na ražbu, byl vždycky vázán na panovníka. Samozřejmě jsou určité výjimky z tohoto systému, takže třeba ve 13. století, za vlády Přemysla Otakara II., došlo k výraznému rozbití mincovního regálu do řady regionálních mincoven za pronájem. To znamená, že někde je stříbro, možnost mít surovinu, kterou někdo v nějakém pronájmu, nejčastěji nějací specialisté těží a z toho stříbra se dá vyrábět mince. Tu ale už nevyrábí ve své režii panovník, ale panovník třeba nějakému feudálovi, ale velmi často to byli lidé z měšťanského prostředí, pronajal právo na ražbu s tím, že bude dostávat nějakou pravidelnou roční platbu. Takto se většina toho mincovního regálu ve 13. století rozbila. Když pak v roce 1300 se snažil Václav II. provést finanční reformu, tak bylo jistě složité postavit novou mincovnu, vymyslet ikonografii mincí, vymyslet ten nominál, zorganizovat to. Nepochybně ale právně a organizačně nejsložitější bylo vytvořit systém smluv s těmi nájemci mince, kteří byli rozeseti na různých místech Čech a Moravy, aby je nějak ekonomicky motivovali k tomu, že se dobrovolně vzdají toho práva razit mince ve své režii."
A jak to bylo v novověku? Já narážím třeba na Šliky...
"Šlikové jsou krásným případem vzácných výjimek. Je několik šlechtických rodin, které na prahu novověku, tedy v 16. a 17. století, získaly speciální právo k ražbě mince. Byli to hlavně Šlikové, ti ho získali ještě od Ludvíka Jagellonského. Ono jim nevydrželo příliš dlouho, protože oni se opírali o bohaté zdroje stříbra objevené tehdy v okolí Jáchymova. To byla taková výzva, že se už v roce 1528 podařilo Ferdinandovi I. vytvořit z Jáchymova vládní mincovnu. Tam byly samozřejmě dohody, že část profitu z ražby půjde ještě za bratry Šlikovými, ale je jasné, že oni neměli nějaké velké šance vzdorovat.
Z těch dalších oprávnění: do 16. století máme třeba Rožmberky. Rožmberkové, to byla velmi specifická kategorie, protože Rožmberkové měli mincovní oprávnění, které užili už v 15. století, a když chtěl Vilém z Rožmberka razit své mince, tak to vyřešil šalamounsky. On si koupil rychlebské panství ve Slezsku, kde byla už ve středověku městská mincovna, na kterou ten, kdo držel Rychleby měl mincovní právo. Takže on a Petr Vok své vlastní mince, hlavně zlaté dukáty a jen velmi málo stříbrné tolary, razili v mincovně Rychleby. A potom se samozřejmě mincovní právo dostává do zvláštních soukromých rukou za Ferdinanda II. po porážce stavovského povstání. Ten, kdo razil velmi intenzivně, byl třeba Albrecht z Valdštejna, který měl dvě mincovny v Jičíně a menší produkce v Zaháni ve Slezsku. V menší míře razili také Eggenberkové, třeba Oldřich z Eggenberku, ale zatímco u Valdštejna to byla vysloveně ekonomická záležitost toho jeho obrovského panství v severovýchodních Čechách, tak u těch Eggenberků to byla spíše epizodální záležitost, protože to byly ražby určené především k reprezentaci, v té nejstarší době se dokonce razily např. v Praze. Od 18. století pak už razí těch šlechtických rodů více, ale ty tři nejvýznamnější Šlikové, Eggenberkové a ty ražby Albrechta z Valdštejna jsou příkladem té výjimky."
Příspěvek jsme poprvé vysílali 5. července 2009, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
