S Václavem Vokolkem za zapomenutou posvátností české krajiny

Ve studiu vítám Václava Vokolka, autora knihy Posvátná místa středních Čech, která ve dvou částech vychází v edici Neznámé Čechy v nakladatelství Mladá fronta. My jsme se nad ní poprvé setkali před rokem, kdy jsme z ní vyzdvihli svatováclavské téma, a teď je tu druhý díl. Čím se oba díly liší?

Václav Vokolek, foto: autor

"Neliší se vůbec ničím, protože je to vlastně jedna kniha. Ale protože by byla moc tlustá, bylo nutno ji rozdělit. Je to vlastně velký knižní projekt, který má mít celý asi devět svazků a má pohovořit o posvátných místech v krajině, o posvátných místech v dějinách a po segmentech se tak zmapují celé Čechy. Takže tyto dva díly se paradoxně vážou jako jeden díl ke středním Čechám, které jsou největší, a to si taky vyžádalo tento rozsah."

Budete psát sám všech devět dílů?

"Doufám, že někdo bude psát Moravu, ale tohle musím napsat já."

Putování za posvátnými místy tedy nekončí. Co bude pokračovat?

"Já mohu s radostí oznámit, že jsme se sešli náhodou v dnech, kdy dokončuji třetí díl - severozápadní Čechy, segment od Chomutovska po Českou Lípu. Na ten jsem se těšil skoro nejvíc, protože to je můj milovaný kraj, České středohoří a Labské pískovce... a teď je hotovo. Teď samozřejmě fotografie, protože to je kniha náročná i pro grafika a pro výrobu. Máme domluveno, že třetí díl by měl být v únoru. A já už začnu chystat čtvrtý díl, což bude segment jižních Čech."

Měli bychom si asi říct, jak vůbec rozumíte tomu pojmu posvátné místo.

"Definice by byla velmi složitá a těžká věc, ale odpověď může být docela jednoduchá. Posvátné místo je to, kde člověk strne a spojí se s nějakými jinými, ani nechci říkat vyššími světy. Ale jinými světy, kde ho osloví to, čemu bychom řekli spiritualita, nebo něco, co on sám třeba ani nedovede definovat. V té knize je velký pokus, a já si myslím, že dost ojedinělý, zachytit spiritualitu od pravěku až do současnosti. Někdy je velice těžké nedávat žádnému náboženství nebo žádné spiritualitě přednost. A to je myslím novum této knihy."

Myslíte, že posvátnost místa zakládá svojí aktivitou člověk?

"To je strašně složité, to jste položil základní otázku, na kterou si odpovídám dvacet, třicet let. A došel jsem k takové odpovědi a vy se ji můžete dočíst v jednom z těch dílů, ale nevím teď v kterém, je to v případě Bacínu. To je úžasné místo. Jednoznačná odpověď není. Jsou místa, která jako by definoval a založil hlavně člověk: tady je posvátné místo, tady postavím kostel. Ale dobrodružství mé knihy je v tom, že ačkoli se člověk sám rozhodl, kde kostel postaví, my později zjistíme, že ho založil na starém keltském obětišti. A my tam třeba náhodou děláme archeologický průzkum a zjistíme, že je to posvátné místo daleko starší, halštatské a z doby kamenné. Čili jako by ta posvátnost na překvapivě mnoha místech byla mimo čas. A pak jsem si odpověděl, že na těch velkých místech je posvátnost zcela nezávislá na člověku. To místo prostě posvátné je.“

Mluvíte o průzkumech a mě napadá, jak pracujete s objektivními fakty? Je jich dostatek pro zkoumání tohoto druhu?

„Vůbec ne. Já se pak stávám svérázným badatelem. Materiálů je málo, u některých míst vůbec žádné, někde jsou, ale já je nakonec ani nepotřebuji. Většina těch pramenů je tak zvláštně racionálně postavená, že mně poslouží k jedné, dvěma větám. Všechno ostatní se musí najít jinde. Do jisté míry jsem se to naučil. Například jsou pro mě nejpodstatnější prameny z první poloviny 19. století. To je vysmívaná část archeologie, to jsou všichni ti Krolmusové a podobní, ale ti autoři zažili něco, co my si ani neumíme představit – většina archeologie byla v té době v neporušeném stavu. Krolmus přijel do Turska a nemusel kopat, všechno ještě nacházel na polích, protože nebyla hluboká orba, nikdo to nesbíral, nikoho to nezajímalo. Stálo mnoho věcí, po kterých dnes nezbylo ani památky. Takže tyto informace jsou pro mě velice cenné. A často jsou cennější, než nejnovější archeologické výzkumy, které jsou racionální. Další věc totiž je, že posvátnost z archeologie a z historie vymizela, nepovažuje se za závažnou, protože ona nejde vykopat. Tam pak vzniká zvláštní pole… My třeba víme o desetitisících zlomcích keltské keramiky a umíme ji datovat a zařadit, ale o duchovním světě Keltů, který byl nejdůležitější, nevíme vůbec nic. To je jako kdyby někdo za desetitisíce let hluboce bádal o tvaru PETlahví, ale náš život by z toho úplně unikl.“

Říkáte, že posvátnost se nedá vykopat. Svým způsobem se ale dá zakopat. Jak se posvátným místům dnes daří?

„Daří se jim dobře, protože je nikdo nenavštěvuje, jsou úplně opuštěné. Takže jim například nehrozí ničení a hanobení, těm pravěkým, myslím, stojícím už ano… Ale na druhé straně my jsme posvátnost úplně vyřadili ze života. Jedna americká historička umění řekla, že bavit se dneska o posvátném zavání směšností. A to já považuji za úplně největší krizi současnosti, ta ekonomická mě absolutně nezajímá, ale to že lidstvo došla do stavu, kdy se zbavilo metafyzického rozměru, s čímž posvátno souvisí, to je krize katastrofální a docela nám uniká. A moje malá snaha je trošku to napravit…“