Sbírka veršů Onde uzavřela dílo Ludvíka Kundery
Před několika dny ve věku 90 let zemřel básník, dramatik, literární vědec, výtvarník, editor, překladatel Ludvík Kundera. V dubnu loňského roku jsme se s Radiem Praha za ním vypravili do Kunštátu na Moravě. Důvodem byla jeho nová a dnes už bohužel poslední sbírka Onde. V repríze si ji připomeneme a s ní i jejího autora.
"To jsou verše za posledních asi deset let. To prošlo několika verzemi, poslední byla tuším v roce 2003, tam jsem tomu dal už konečnou podobu. Ale mezi tím se tam ještě snesla jedna nová báseň, podle níž se to jmenuje, to je přímo to Onde, ta je novější. Je to knížka, kde se trošičku rozpomínám na stará léta. Já jsem už vydal cosi jako paměti, to jsou tamhle ty dva načervenalé svazky, ale v tu dobu jsem se dost často rozpomínal s tím, že jsem v pamětech na některé lidi zapomněl nebo jsem třeba našel jejich korespondenci, tak tím se to obohacovalo.
To se týká hlavně toho slovenského malíře jménem Laco Guderna, s kterým jsme byli kamarádi, a pak se dvěma lidmi, s rumunským básníkem, s kterým jsem nikdy nemluvil, poněvadž se tam nedalo jenom tak jet, ten se jmenuje Gelu Naum a vyměnili jsme si za tu dobu asi 15 dopisů. Nikdy jsem ho neviděl, protože tam se nedalo jenom tak z ničeho nic jet. takže jsem nejednou chodil v duchu po Bukurešti. A ten druhý muž, který byl téměř skandinávským dopisovatelem časopisu Blok, který jsem redigoval po válce v letech 1946-48, se jmenoval Asger Jorn. Takže je to věnováno více či méně vzpomínce na tyto lidi. onis e tam objevují i jménem, nebo jenom nějakými zmínkami, kterým rozumím jenom já. Čili to patřilo k mým tehdejším radostem a starostem.
A jinak se tam prolíná, jak jste jistě poznal, to poslední desetiletí. Všelijakými i kritičtějšími poznámkami i kapkou melancholie. Protože popravdě řečeno člověk v roce 1989, to byl zázrak, v který naše generace nikdy nedoufala, že se toho dožijeme a šli jsme do toho s notnou dávkou iluzí, které se potom hroutily a hroutí."
Taky se tam často objevuje sníh, mráz...
Sbírka má ostatně motto z Hanse Arpa. Lidi si myslí, že já jsem v poezii zavilý halasovec, ale to jenom jedna hloupá recenzentka o mě psala jako o halasovském epigonu, poněvadž se dočetla, že se tím zabývám, ale v poetice se u mě nějaké halasovské motivy neobjevují. Básník mě nejbližší se jmenuje Hans Arp a skoro nikdo ho u nás už nezná. To je spoluzakladatel dadaismu a já jsem měl to štěstí, že když jsem byl poprvé v Paříži v roce 1946, tak jsem ho tam neuvěřitelnou, surrealistickou náhodou potkal. V jedné galerii najednou ho vidím a já jsem znal jeho fotku z nějaké antologie dadaismu, tak jsem ho oslovil. A své dva velké básníky jsem tedy poznal osobně, jak Halase tak toho Arpa.
Arp se tu objevuje i jako motto: Je-li toto zde, je ono onde. On mě fascinoval především jazykem. A je to mimochodem zásluha Karla Taigeho, s kterým jsme byli ve styku, když se utvořila jakási druhá Surrealistická skupina, Skupina RA, kam jsem patřil. Ten Teige mi poslal sbírku, sešit, který měl tak dvanáct, čtrnáct básniček, které mě tak nadchly, že jsem je do týdne přeložil. To bylo jazykové eldorádo!"
