Za hlasem malíře a folkloristy Ludvíka Kuby
Dnes v této rubrice představíme osobnost Ludvíka Kuby, folkloristu, hudebníka a malíře, který působil zejména v první polovině 20. století. Bereme do ruky několik dochovaných nahrávek z let 1943 - 1948...
Ludvík Kuba byl folklorista, malíř, hudebník. Archiv Českého rozhlasu uchovává několik nahrávek jeho hlasu. Všechny jsou ze sklonku jeho života, nejstarší pocházejí z let druhé světové války. Úvaha Ludvíka Kuby o smyslu malířské práce je z 27. ledna 1944. Není bohužel technicky kvalitní, přesto dovolte alespoň malý kousek:
Technicky mnohem lépe dopadl záznam z 6. května 1943. Byl natočen mimo studia Československého rozhlasu, malíř zahajoval výstavu svých autoportrétů v Salonu Výtvarné dílo na Jungmannově náměstí v Praze.
"Stojím tady uprostřed svých podobizen, tak dovolte mi ještě malé slůvko o nich. Musím vás ubezpečit, že ony nejsou plodem ješitnosti, nýbrž že vznikly proto, poněvadž je malíř sám sobě nejvhodnějším předmětem k studiu. Sedne si před zrcadlo, kdy je v náladě, maluje se v osvětlení, v jakém je mu libo, nemusí svůj model bavit, aby mu únavou a mdlobou neuvadl. Je totiž pro malíře strašné, když má před sebou pouhý kožený vak masa a kostí, jímť je člověk, jehož duše těká někde jinde. Úlohou malířovou je sice zobraziti povrch těl fyzický, ale cílem mu jest, aby zobrazením tohoto povrchu vyjádřil, co se děje kolem tohoto povrchu, totiž prostor a vzduch, a co je pod tímto povrchem, a to je duše, duše všeho."
"Když jsem čtrnáctiletý přišel roku 1877 do Prahy, přednášek při otevírání výstav tu ještě nebylo. Ovšem nebylo tu také ani výstav. Rodiče mě dali do varhanické školy, abych hudbou zapomněl na svoji výtvarnickou vášeň a kromě návštěv u sochaře Bohuslava Schnircha, jenž tehdy dokončoval sádrové modely svých trií pro Národní divadlo, mohl jsem výtvarnické své vášni hověti jen návštěvou kostelů. O malostranské sbírce Společnosti přátel umění jsem nevěděl, a tak kromě Lehmanova závodu v místě asi nynějšího Topičova domu, kde byla v zadních místnostech stálá výstavka, jsem musel čekati na jaro, kdy Krasoumná jednota pořádala svoji výroční výstavu na horním ochozu žofínské dvorany. Umělecká beseda tehdy ještě nepořádala své vánoční výstavy a velikou událostí bylo, když Machardovy Dary země a moře sem přišly. Ty byly také rozvěšené v žofínském ochozu."
Ludvík Kuba projevoval od mládí hudební nadání a rodiče ho dali nejdříve na varhanickou školu do Prahy, později na učitelský ústav v Kutné Hoře. Už v době studií se zajímal o lidovou píseň a rozhodl se vydat antologie písní všech slovanských národů, mj. i Lužických Srbů. Nasbíral na 4000 písní. Petr Šorm z Polabského muzea připomněl, že později z potřeby dokumentace se Kuba začal zajímat o malířství. Stal se nicméně významným malířem ovlivněným na jedné straně realismem, na druhé straně impresionismem.
"On byl jednak vynikající akvarelista, ale co se týče celé tvorby, pro ni jsou charakteristické tři rysy: jednak výrazná barevnost, ale opravdu výrazná, pak silné světelné napětí a expresivní malířský rukopis," vysvětluje Šorm.
"Vysílen hudbou mohl jsem s největším zájmem malovat a kreslit, a naopak. A kromě toho pro úsporu času jsem si jako hudebník sestavil pro prsty soustavu prstocviků, které jsem mohl provádět nepozorovaně ve společnosti, kde jsem se nudil, nebo při zdlouhavém čekání na lítek u železniční pokladny, a podobně. Neměl jsem proto nikdy v životě dlouhé chvíle, pokud jsem kdy byl sám. Takovou dlouhou chvílí netrpím podnes a nepřekáží mi tedy, že nemám na světě nikoho, kdo by mne, starocha, dal do penze."
Rubriku z rozhlasového archivu jsme věnovali malíři Ludvíku Kubovi, od jehož úmrtí uplyne letos v dubnu 54 let.
