Strach je pryč, ale práce je ještě dost, ne? - říká kanadský publicista Paul Wilson dvacet let po listopadu
V pátek byly v Černínském paláci v Praze uděleny letošní ceny Gratias agit. Ministr zahraničí ČR je každoročně uděluje významným zahraničním Čechům, představitelům krajanských organizací, bohemistům a překladatelům, umělcům a dalším osobnostem, které ve světě šíří dobré jméno České republiky. Jedním z letošním laureátů tohoto prestižního ocenění je i kanadský publicista Paul Wilson.
"Přijel jsem v r. 1967, abych učil angličtinu na různých školách a taky v Praze na Univerzitě 17. listopadu. A já jsem udělal takovou smlouvu se svými žáky, že já je budu ve třídě učit anglicky a večer po hospodách mne oni naučí češtinu. Čili takhle jsem začal."
S jakou představou o Československu jste tehdy vlastně přijížděl?
"Já jsem věděl trošku o historii, co bylo všeobecně známé. Jak to dopadlo v r. 1938 a jak to skončilo po r. 1948. Tu představu jsem ale měl hlavně prostřednictvím českých filmů, které tehdy dělali lidé jako Miloš Forman a Jan Němec. Mne ty filmy fascinovaly. V těch filmech bylo něco zvláštního, co jsem nepochopil. Fascinovalo mne to a já jsem nevěděl, proč."
A kdy jste pochopil, co je tak zvláštního na filmech Chytilové a Formana?
"Já jsem to pochopil dost rychle, hlavně po invazi. Zvláštní bylo, že jsem sem přijel se spoustou iluzí o komunismu a socialismu, jak to má fungovat a tak dále. Jako mladý levičák ze Západu. A pražské jaro mne v tom nějak i trošku utvrdilo, protože se zdálo, že komunismus se reformuje. Až po invazi jsem ale zjistil, že to asi vůbec nejde."
Jak dlouho jste tu tenkrát mohl zůstat?
"Já jsem tu tehdy zůstal skoro deset let. Ale protože jsem začal hrát s Plastic People, to bylo v letech 1970 až 1972, a zůstal jsem s nimi celou dobu ve spojení, oni se pak dostali do maléru s policií, potom vyšla Charta 77 a spousta mých známých to podepsala nebo do toho byla nějak zapojená, a policajti se začali o mne intenzívně zajímat. Vzali mne k výslechu, a protože jsem nechtěl o ničem vypovídat, tak mne normálně vyhostili."
S kým jste měl během těch deseti let možnost se tady stýkat?
"Já jsem se stýkal hlavně s lidmi, které jsem měl rád. Náhodou to byli lidi dost svobodomyslní, byli to hlavně umělci, výtvarníci. Já jsem se nestýkal moc se spisovateli, to byla jiná společnost."
Vy jste se k nim ale potom dostal prostřednictvím překladů...
"Samozřejmě. Když jsem tu byl, začal jsem překládat pro lidi, kteří měli příležitost něco publikovat venku. Takže jsem překládal články, ale ty velké, vážné překlady jsem začal dělat až potom. Velice živě si ale pamatuji první den, kdy jsem byl v Československu, to bylo v srpnu r. 1967. Tenkrát jsem se setkal s člověkem, kterého znám dodnes, a ten mi dal knihu od Ladislava Klímy. To je filozof, a ten člověk mi říkal, že to je velice zvláštní český spisovatel a myslitel. Tohle musíte přeložit do angličtiny, říkal. Já jsem mu ale řekl, že vůbec neumím česky! Nakonec jsem přeložil spousty věcí od Klímy a taky od mnoha jiných."
To vám tedy nasadil laťku hodně vysoko!
"Hodně vysoko ji nasadil, hned na začátku. Já jsem učil překladatelství na Univerzitě 17. listopadu, kde jsme to dělali tak, že jsme překládali fejetony českých spisovatelů. Hlavně od Škvoreckého. Takže já jsem se dostal do spojení se Škvoreckým daleko dřív, nežli jsem ho poznal /osobně/. A tak to bylo i s Havlem. Já jsem se s Havlem setkal možná párkrát při různých příležitostech, ale ten vztah, co máme teď, vztah překladatele a spisovatele, se začal vytvářet, až když jsem byl venku. A on zrovna náhodou byl ve vězení."
Který český spisovatel se vám překládal nejhůř? Kdo je nejtěžší k překladu?
"Já bych řekl, že nejtěžší je Hrabal, to je velmi těžké. Já jsem ale od něj přeložil jenom jednu věc, Obsluhoval jsem anglického krále. Nevím, jak úspěšně, ta kniha je ale na Západě pořád na trhu, ačkoliv jsem ji přeložil v r. 1988. To ale bylo nejtěžší. To je krátký román, mně ale trvalo rok, nežli jsem to převedl do odpovídající angličtiny."
Kdy jste se sem znovu dostal?
"Já jsem náhodou znovu přijel při sametové revoluci. Dělal jsem pásmo dokumentárních snímků pro kanadský rozhlas a byl jsem v Polsku, pak jsem byl v Berlíně. To bylo v říjnu 1989. A když jsem byl v Berlíně a padla Zeď, tak jsem bydlel u jednoho Čecha. Večer jsme poslouchali rozhlas a on mi druhý den říkal, že v Praze se něco mele. Tak jsem se snažil dostat do Československa, ale byl jsem ještě persona non grata. Nepustili mne, i když už byly ty velké demonstrace na Václaváku a na Letné. Ale asi za deset dní jsem normálně přiletěl do Prahy z Budapešti a tam na mne čekal kanadský velvyslanec. Dostal mne přes celnici, ačkoliv jsem byl ještě na černé listině. Půjčil mi svou limuzínu a vzal mne rovnou do Laterny Magiky, odkud se to všechno řídilo. Takže jsem do toho rovnou spadl. A já jsem tu zůstal měsíc, možná víc, a dělal jsem spousty interview. To byl fantastický zážitek, protože lidi, se kterými jsem se setkal v Laterně magice, jsem neviděl dvanáct let. Tehdy byli v opovržení, na dně, a teď začali revoluci."
Vy jste tu zažil to období před dvaceti lety. Nakolik myslíte, že se podařilo zrealizovat tehdejší ideály?
"To si neodvážím říct, do jaké míry. To je složitá otázka. Myslím, že v něčem je velký úspěch. Ten režim je pryč, policejní aparát už neexistuje, není to policejní stát. Je to demokracie, která má prostě jako každá demokracie problémy. Ty problémy jsou ale svým způsobem řešitelné. Já mám dojem, že občanská společnost, která byla za komunistů tak zničená, už vyrostla znovu, a spontánně, zespodu. Strach jako nástroj moci opadl okamžitě a je navždy pryč. Ale problémy, které ten systém způsobil, zůstávají, ty nelze vyřešit přes noc. Strach je pryč, ale práce je ještě dost, ne?"
