O mizejícím vesmíru lidí Yali Mek a oslavách smrti
Velikonoční speciál bude věnován cestě českých výtvarníků Lukáše Rittsteina a Barbory Šlapetové džungle na Papui Nové Guinei, kde navázali kulturní dialog se zapomenutými svědky doby kamenné, s lidmi z kmenů Yali Mek a Korowai Batu. Umělecký happening je ovšem také zprávou o nenávratně mizející originální kultuře, morálce a náboženství lidí, kteří dodnes žijí v absolutním sepětí s přírodou. Dozvíte se, zda mají lidé Yali Mek nějaké svátky oslavující přírodu, a slovo dostane také cestovatel Miroslav Zimund, který se před 60 lety setkával původními obyvateli na jihoamerickém kontinentu.
Západní Papua patří k nejdivočejším místům naší planety. Dodnes tu v nedostupných pralesích a nížinách žijí lidé stejným způsobem jako před tisíciletími, lidé, kteří nepřišli do styku s technickou civilizací. Někteří z nich se o její existenci dozvěděli nedávno. Ovládnutí světa technicky vyspělými jedinci druhu homo sapiens je ovšem neodvratné a postupuje všemi směry. A tak zatímco před deseti lety se existence kmene Korowai Batu pouze předpokládala podle informací od jejich právě kontaktovaných sousedů, dnes už je takzvaný první kontakt s Korowai Batu v nabídce několika cestovních kanceláří typu adventure.
Zřejmě první bílé tváře, které Korowai Batu spatřili, byli v roce 2002 čeští výtvarníci Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein. Oba se do oblasti vypravili poprvé v roce 1997 a navázali styky s kmenem Yali mek. O pět let později se připojili k výpravě těchto lidí do tabuizovaných oblastí obývaných neznámými sousedy. S nimi navázali první kontakt s Korowai batu. Pořídili zde nahrávku jejich hlasů, kterou teď máme i my možnost slyšet. - Pro nebezpečnost styků s podezíravým kanibalským kmenem se ale přístě vraceli už jen ke svým Yali mek a dál rozvíjeli vzájemný rozhovor.
Při svých pobytech se snažili přistupovat k místním lidem se zvědavostí, s nezištným zájmem a především bez skrytých úmyslů, kterými se vyznačují rychle přicházející obchodníci i křesťanští misionáři. V důsledků jejich působení zde bere vnitřní svět kmene Yali i jiných rychle za své.
"Celé to zásadně stavíme tak, že jde o umělecký projekt. je to naše životní cesta, ale je to věc umění,"říká Lukáš Rittstein. "někdy je to strašlivě smutné, je to nevyhnutelné, to co jsme tam sledovali nebo to, k čemu jsme... ale jakmile jsme zjistili, že to je posledních pár let, kdy ty úžasné věci toho vnitřního vesmíru ještě existují a ti lidé jsou schopni je sdělit, tak jsme to cítili až jako poslání, jako poslední první kontakt kultur. Konfrontovali jsme spiritualismus džungle se symbolismem současného umění."
Bára Šlapetová: "Ten poslední první kontakt nikdy neudělali umělci. Vždycky šli napřed antropologové nebo zlatokopové, prospektoři, a pak mluvili o těch lidech jako o nich, a nenechali mluvit je. A my v té knize necháváme mluvit v první osobě přímo je, aby to bylo co nejvíc autentické a pravdivé."
Lukáš Rittstein: "A dohromady to nazýváme happening Setkání kultur. A pod tím vším je ta knížka naší nepřetržité komunikace, těch deset let událostí."
Umělecký záměr sochaře Lukáše Rittsteina a malířky Barbory Šlapetové spočívá v zachycování toho, co není na první pohled zjevné a empiricky zaznamenatelné. Šlapetová v prvních letech pořizovala dokumentární fotografie kmene Yali mek a po návratu do Čech malovala z nabyté zkušenosti obrazy. Sochař Lukáš Rittstein doma vytvářel inspirované sochařské dílo. Postupně ale proces tvorby přesunuli do papuánského pralesa.
Barbora Šlapetová: "Po tom otřesu posledního prvního kontaktu jsem si uvědomila, že v těch fotkách nezůstává to, co tam při tom člověk cítí, člověk už zná, co mají v hlavě a ta dokumentární fotka mi v tom nestačila. Takže k těm Yali Mek jsme se vrátili s úmyslem předvést jim něco, co my děšláme, protože oni jsou na to zvědaví, co my děláme v naší společnosti."
Lukáš Rittstein: "Oni na nás tlačili - vy tady vidíte, co tady děláme my, my chceme vidět, co děláte vy."
Barbora Šlapetová: "Pro mě bylo důležité, aby na těch fotkách bylo jasně patrné, že vznikaly už na začátku 21. století, aby bylo jasně patrné, že celá planeta je někde úplně jinde, ale tihle lidé tam mají pořád svůj čas. Dokument je zavádějící. I z toho hlediska, že to může působit jako z 30. let."
Lukáš Rittstein: "Nepřipadalo nám důležité fotit dokument, protože dokumentární fotky Bára fotila v období 90. let, kdy tady spíš malovala, a potom došla k tomu, že se to musí udělat celé tam na místě. Aby to bylo v rámci happeningu, aby to bylo opravdové. Aby to mělo ten symbolismus, že ti lidé se v těch reflexích jakoby rozpolcují mezi ty dva světy a zároveň nastupují do virtuálních výtahů a vstupují do neexistujících vitrín. Prostě je to to tom mizení, stejně jako ty moje sochy, kde zase takové měkké tvary připomínající duše drží klády, a ty se tváří jako pravé, a přitom jsou umělé. Takže to je ten symbolismus moderního umění a tam jsme zase sledovali ten spiritualismus v těch lidech."
Barbora Šlapetová: "Nás na nich vlastně nejvíc zajímá to neviditelné. To o čem mluví a co vidí, ale co vlastně není přímo hmatatelné, což je zásadní rozdíl od těch antropologů, kteří jdou po tom verifikovatelném, co jsou schopni si ověřit. Nás naopak zajímá ta duše. Co pro ně skutečně existuje, ačkoliv člověk na to nemůže sáhnout."
Výsledky jejich expedic shrnuje kniha Nepřistupuj blíž, která vyšla v březnu v Praze ve dvou jazykových mutacích - česky a anglicky. Jsou v ní fotografie a obrazy Barbory Šlapetové, fotografie soch Lukáše Rittsteina, přepisy vyprávění kmene Yali Mek, záznam zprostředkovaného dialogu mezi náčelníkem Nepřistupuj blíž a českým exprezidentem Václavem Havlem a dokumentace projektu Poslední první kontakt - odlévání těl papuánských domorodců.
Zachytit vnitřní svět lidí nedotčených civilizací, to je jistě dráždivá představa, zvlášť pro umělce. Jaká je ale etika člověka, který přichází do styku s přírodními lidmi? Existují pravidla, jak se k nim chovat, má-li to cenné, jejich kultura, zůstat nedotčeno?
Lukáš Rittstein: "Pro ně byla strašně důležitá třeba ta komunikace s Václavem Havlem. Když se ptali, jestli my máme nějakého náčelníka, tak jsme jim samozřejmě vyprávěli o Havlovi, protože my ho tak cítíme. Na Papui lidi, kteří zastaví nebo nedopustí velké války, pomůžou celé oblasti a udělají hodně dobrého pro lidi, tak jsou vlastně navždy náčelníky. Takže tady se to propojení úplně symbolické nabízelo. A když jsme jim o tom vyprávěli, používali jsme samozřejmě slovník, aby si to ti lidé dovedli představit. Když se ptali na naše zbraně, tak jsme jim samozřejmě nevyprávěli ten aktuální děsivý stav, ale mluvili jsme o zbraních dřívějších dob. A ten kontakt s panem Havlem jsme cítili, že je pro ně posilující. Že významný vzdálený náčelník, protože to se tak dá nazvat, že, i my máme duchovní vůdce, s nimi vede rozhovor, to pro ně bylo neobyčejně posilující. Cítili, že jsou silní, že s nimi komunikuje náš náčelník, že je chápeme jako kulturu. Že je v tom respekt a ne vyprávění, jak má být všechno jinak."
Velmi sporný je vliv obchodníků, kteří do oblastí rychle pronikají a domorodce nekriticky konfrontují s vymoženostmi okolního světa s jediným cílem - vytěžit místní exotické bohatství. Sporné je ovšem i působení křesťanských misionářů a učitelů, kteří neodvážejí nic, zato přivážejí zcela jiný hodnotový systém.
Lukáš Rittstein: "Jim bylo něco předáno rodiči a to považují za správné. Tam jsou hranice dobra a zla a určité chování toho přírodního člověka je z hlediska jeho společnosti naprosto v pořádku, a teď se setkává s úplně jiným rozdělením dobra a zla a ti lidé jsou rozpolcení a plní otázek. Takže se ná ptají a teď už je to o komunikaci. Oni jsou tak rozpolcení, že až cítí pošpiněnou tu kulturu. Že to bylo něco špatného, že jsou temní, že patří do pekla. A co že s nimi teď bude? A poslouchají o ráji. Přitom to je třeba člověk, který je slavný v celém kraji, protože když je válka, tak on rozhodně musí vytrhnout srdce mrtvého nepřítele, aby duše nenaváděla další nepřátele. Takže on tam plní takovouhle funkci pro svůj lid a teď ta tíha změn na něj celá dopadá. Když třeba deště vezmou políčka z hory, tak on cítí takovou sounáležitost a zodpovědnost, že on obětuje svoje prasata a on si uřízne ucho, aby za svůj lid udobřil zlého ducha, který to seslal. A teď se vyrovnává s tím, co je to tedy mezi nebem a peklem..."
Barbora Šlapetová: "A ještě vlastně není schopen si to přesně pojmenovat, protože to je zprostředkovávané řadou lidí. Tam je vždycky lokální bibelteacher, to je Melanézan, tak ten už tomu samozřejmě vůbec nerozumí, co říká. Takže pro ty lidi je to absolutní zmatek a ztráta osobnosti."
Lukáš Rittstein: "Tam pronikají už ne ani misionáři, ale ti lokální bibeltecherové, kteří jsou velice chytří lidé z těch okolních oblastí, jsou to poměrně taky docela přírodní lidé, ale už někde dostali informace od misionáře a jsou to spíš lidi níž postavení, z nižších rodinných klanů, nebo sirotek nebo lidi, co mají málo prasat. A oni cítí příležitost, že v té společnosti je to okamžitě katapultuje nahoru, protože najednou přes ně tam přicházejí ty výdobytky civilizace, i ta medicína, a zase ti významní lidé, co do té doby drželi moc, se dostávají na okraj. Takže celá ta společnost se vlastně přeorganizovává a oni pod tím tlakem velice rychle přestanou o té své kultuře mluvit. Přestanou si vyprávět své příběhy a přestanou říkat věci, které říkali, a protože jejich kultura se přenáší verbálně, tak se rychle mění a začne zanikat a už se nepředává dál, protože pro ně začne být jaksi politicky nevýhodné o tom mluvit a hlásit se k těm věcem."
Ve Zlíně žije Miroslav Zikmund, český cestovatel, který se svým kolegou Jiřím Hanzelkou ve 40. a 50. letech objel zeměkouli. Dvojice ze svých cest vytěžila řadu knih, stovky článků a rozhlasových reportáží, které z ní doma udělaly doslova legendu. Také oni dva se dostávali do kontaktu s přírodními lidmi. Například se Shuary v equadorské Amazonii. Existují podle něj nějaké zásady, jak přistupovat k lidem z těchto nedotčených kultur?
Vraťme se teď zpátky mezi papuánské Yali mek. V knize Nepřistupuj blíž má čtenář jedinečnou možnost začíst se do vyprávění, v nichž tito přírodní lidé odkrývají principy své společnosti, vztahy mezi sebou navzájem i k okolnímu světu. Svět fantazie a obraznosti těsně navázané na přírodu, která je obklopuje. Oslavy přírody se tu proto vlastně nevyskytují.
Barbora Šlapetová: "Oni jsou s tou přírodou natolik spjati, že to nerozdělují, že by teď oslavovali přírodu a potom zase ne. Oni v té přírodě tak sousatvně žijí, že to je součást jejich života. Zásadní oslavy jsou vždycky pohřby. Ani ne svatba, to je věc spíš obchodu, ale pohřeb. Protože vědí, že duše odchází do světa mrtvých, tak aby to ten zemřelý měl co nejpříjemnější."
Lukáš Rittstein: "Svět mrtvých se mimochodem nachází přímo ve světě živých, jenom my ty mrtvé nevidíme. Zjevují se jenom někdy a když se zjeví, tak nemají ten jejich oděv, nemají travní sukénku, koteku, ratanové kroužky..."
Barbora Šlapetová: "A ještě zásadní je - čtyřicet dní po smrti se ti mrtví stávají šestnáctiletými..."
Lukáš Rittstein: "...což je jejich nejšťastnější období, doba největší fyzické síly..."
Barbora Šlapetová: "Všechny duše jsou šestnáctileté, to mi připadá krásné! Svět teenagerů..."
Lukáš Rittstein: "...takže oni neustále řeší přírodu. Cokoliv se děje, tak je nutné vyřešit s duchy a duchové jsou skryti v určitých rostlinách nebo ve zvířatech."
Barbora Šlapetová: "Napadají mě k tomu dva přesné příklady. Oni jsou třeba natolik provázáni se zvířaty a s ptáky, že mají příběhy o tom, že když někdo umírá, tak se ještě může stát a vrátí se k sobě, protože mu pomohli ptáci. A to tak, že ho vzali do vesnice ptáků, která je úplně stejná jako ta naše, jako ta jejich, a tam mu vlastně tu hlavu dali dohromady..."
Lukáš Rittstein: "Vrátili mu mozek, vrátili mu mozek do hlavy. To znamená ten člověk byl v klinické smrti..."
Barbora Šlapetová: "...a pak zavolali ducha jeho matky a ta ho donesla do té jeho vesnice, protože tam už ti ptáci nemůžou."
Lukáš Rittstein: "A vrátila ho do těla, které už se chystali spálit."
Barbora Šlapetová: "To je jedna věc a druhá s těmi květinami. Že někteří vědí přesně, kde jaké květiny mají jakou moc a jsou schopni s tím pracovat. Říkají jim třeba svědivé listy nebo pálivé listy a ty přebíjejí bolest a způsobí pak uzdravení."
Lukáš Rittstein: "Ti lidé jsou neuvěřitelně vnímaví a neuvěřitelně mají vyvinuté smysly. Nejsou tak otupělí jako my, nejsou zvyklí pasivně čumět do nějaké bedny a přijímat atrakce. Ti lidé musejí celý den pozorovat nejmenší detaily, protože je to otázka přežití. On jde tou džunglí a když mu ty věci unikají, tak má večer prázdný žaludek. A v noci potom dochází k tomu vyprávění. Oni střídavě spí, střídavě jedí a vyprávějí si, co se dělo přes den. A co se dělo jejich předkům. A to je celá jejich kultura. Že si vyprávějí o tom, co navnímají. Oni vnímají jak scanery."
Barbora Šlapetová: "...přes vůně, barvy, zvuky všechno popíšou do nejmenších detailů. Jejich jazyk je vlastně stavěn tak, že popisuje všechno ve fázích. Nikdy nejde drovnou do finále, ale dlouho popisuje třeba pohyb člověka. Oni se dokážou celou noc bavit o tom, jak našlapujeme, jak chodíme."
Lukáš Rittstein: "Přišel do vesnice, řekneme my, a pro ně je to na hodinu. Jakým způsobem přišel do vesnice a co se dělo..."
Barbora Šlapetová: "...jak našlapoval, co viděl, jací ptáci kolem letěli, jaké byly kolem vůně, kde se co šustlo."
Lukáš Rittstein: "Hodinu házejí kameny do stromu a my v tom stromě nic nevidíme a když potom spadne had na zem, tak ho teprve vidíme..."
Miroslav Zikmund: "Já oceňuji, že to jsou kumštýři, kteří to takhle zpracovávají na místě, jenom bych jim nepřál osud jejich předchůdce, což byl mladý Rockefeller, kterého tam snědli. To bylo někdy v 30. letech, ten se nevrátil. A přeju jim, aby tam toho co nejvíc zažili, napsali o tom, namalovali, nafotili, poněvadž každý takovýto dokument získává trvalou hodnotu. Já myslím, že toto je jedna z posledních oblastí, které jsou ještě neprozkoumané."
Pane Zikmunde, řešili jste někdy morální otázku, jestli má příchozí z té technicky rozvinuté civilizace právo ovlivňovat jejich životy tím, že do nich bude zasahovat, už tím, že je bude informovat o existenci něčeho jiného?
"Jedním slovem nemá. Nemá právo. Něco jiného je lidská zvídavost a touha po poznávání světa, to ano. Ale v okamžiku, kdy tam přijde a začne je přesvědčovat o tom, že žijí špatně, že by měli žít třeba po křesťansku... to je případ Pizarra a všech těchto arcilotrů, kteří s křížem v ruce ničili inkajskou kulturu."
Miroslav Zikmund připomíná křesťanské misionáře minulosti. Čeští umělci přicházejí řeklo by se z opačných pohnutek. Ne přinášet naši víru, ale zaznamenat, odnést si víru jejich. Jako by v ní mohla být inspirace, životodárná síla pro nás, naše umění, naše životy. V Austrálii žije Miloš Ondrášek. český zvěrolékař, a ten je přesvědčen, že i působení misionářů v oblastech už dotčených může být pozitivní a upozorňuje na rizika i takto opatrného přístupu, jaký představují Rittstein a Šlapetová. Sedm let pracovně působil v zemích třetího světa, mj. i na Papui Nové Guinei. Viděl místa a zažil situace, k jakým žádný turista nemá přístup. V dopisu z 8. dubna t.r. mi napsal:
Čeští umělci zaznamenávají to neviditelné, to čemu říkají duše. A co zanikne. Proces je neodvratný. Možná že díky knihám, které vydávají, a nahrávkám, které pořizují, se budou mít potomci dnešních Yali mek čeho zachytit. A třeba díky nim tato kultura nezanikne. Bude se dál rozvíjet jinak, než by se rozvíjela v izolaci papuánských pralesů, ale neupadne do hlubiny zapomnění. V očích západního člověka by to mohla být určitá výhra...
"Od dob renesance dochází ke kontaktu těch velkých kultur a doslova k dobývání. Na začátku 20. století se moderna inspirovala tvary toho jak se tehdy říkalo primitivního umění, inspirovala ji vlastně forma. A teď když končí jedna celá etapa v dějinách lidstva, my jsme poslední generace, která je tady společně s lidmi, kteří tu byli i před tisícem let. Za pár let celá tahle poslední skupina zmizí. Ti lidé se samozřejmě budou vyvíjet dál, ale ta kultura jako taková tu už nebude."
Čili ten zánik je neodvratný?
"Teď už to probíhá, to už není poslední kapitola, to už je posledních pár vět. I na Bářiných fotkách je vidět, že už tam probíhají i shozy z letadel, někteří už mají čepice, někteří mají vojenské klobouky, někteří mají v nosech propisky místo klů. to je ta oblast, kde jmse s lidmi nejvíc komunikovali. V jedné mé soše osvícení, která je jakoby rozšlehnutá meteoritem, což je znázorněno sochařsky, tam je projekce špionážního filmu z misionerního kostela, kde jsme zaznamenávali, jak se tváří ti domorodci, kteří poslouchají lokálního bibelteachera. Jenom zaznamenávali, nic nekomentujeme. Takže když se moderna inspirovala formou, tak my teď na závěr té kapitoly se symbolicky snažíme zkonfrontovat s duší těch lidí a obsáhnout to v našem umění."
