Věra Nosková v nové knize zachytila zážitky z Thajska a Vietnamu
Romány Bereme co je, Víme svý, Chraňme muže nebo Proměny patří mezi nejznámější díla spisovatelky a publicistky Věry Noskové. Získala za ně řadu literárních cen včetně nominace na Magnesii Literu nebo na Cenu Josefa Škvoreckého. Teď přichází s knihou trochu jiného žánru. Vydala totiž cestopis s podtitulem S batohem po královském Thajsku a rudém Vietnamu. Věry Noskové jsme se ve studiu Radia Praha zeptali mimo jiné na to, proč pro svou knížku zvolila název Nechte psa doma.
Jestli to chcete nechat jako záhadu a lákadlo, nechme to tak. Mně se ale, a teď budu listovat na začátku knihy, líbí Vaše otázka: Mám to vůbec zapotřebí? Měla jste tedy zapotřebí takovou dalekou cestu? Proč jste se na ni vydala?
"Ta otázka mne napadla v souvislosti s tím, že to byla cesta první a v pokročilém věku. Syn, se kterým jsem tam jela, žil nějaký čas v Anglii a už před osmi lety byl v Thajsku, Vietnamu, Kambodži a v Laosu. V jeho případě to bylo celkem jednoduché. V mém případě, s mou nepříliš dobrou znalostí angličtiny, to ale byla opravdu odvaha. A na začátku jsem se bála."
Kdy jste ten strach překonala?
"Když jsme se ocitli v Thajsku na úžasném ostrově Ko Phangan, kde nikomu nic nehrozilo. Kromě toho, že by vám mohl na hlavu spadnout ořech z kokosové palmy. Viděla jsem tam úžasné moře a skvělé lidi, kteří se usmívali a byli mnohem přátelštější než u nás v Čechách."
Strávila jste tam tři měsíce. Byl to vždycky jen úsměv?
"V Thajsku víceméně ano, ve Vietnamu to ale bylo jiné. V Thajsku lidi k určitému životnímu postoji zavazuje buddhismus. Nabádá je k tomu, aby byli příjemní. A oni jsou i nějak radostnější. Ve Vietnamu jsem trochu cítila rudou partaj nad námi. Vlály tam prapory se srpem a kladivem..."
"Měla jsem pocit, že se vracím do dob, o kterých jsem doufala, že je už nikdy ani náznakem nezažiji. A tam ten náznak byl docela silný. Dokonce tam byly legrační billboardy, úplně stejné, jaké bývaly u nás, akorát lidi na nich vypadali trošku jinak. Byl tam zemědělec se srpem, dělník s kladivem a vědec v bílém plášti, který vítězně ukazoval model atomu, nakreslený na papíru. Trochu jsem se tím bavila, zároveň jsem si ale říkala, že nad námi všemi ta partaj skutečně bdí. I nad turisty. Setkali jsme se tam i s jevem, který byl i u nás dřív docela častý. Kdo tam měl nějakou moc nad lidmi, tak ji i využíval a někdy se choval dost zhůvěřile."
Jsou tři měsíce dost dlouhá doba, aby člověk nahlédl jaksi pod pokličku té země?
"To si vůbec netroufám odhadnout, nevím. Já jsem hodně pozorná a hodně jsem si všechno zapisovala, spoustě věcí jsem ale neporozuměla."
Jak jste se z tohoto úhlu pohledu na cestu chystala a jak dlouhá byla ta přípravná fáze?
"Můj syn Jirka s tím vyrukoval někdy v říjnu předchozího roku a letos v polovině ledna jsme tam vyjeli. Takže pár měsíců."
My Evropané máme možná o těchto místech spoustu iluzí. Vy sama jste nějaké ztratila?
Možná se ale stačí vrátit v paměti o takových dvacet let zpátky, a jsme doma...
"To ne!"
Bylo to jediné nepříjemné překvapení na cestě?
"Vietnam už jsem zmínila, tam jsem cítila určitou tíseň nebo dokonce paranoiu. Například když nám v hotýlku, kde jsme se ubytovali, nechtěli vydat pasy a takzvaný permit, bez kterého jsme se tam neměli pohybovat. Trvalo nějakých třicet šest hodin, než nám je konečně vydali. My jsme se tam cítili ohrožení."
Už jste tam jela s představou, že výsledkem bude tato kniha?
"Nechtěla jsem si to dávat jako úkol, protože by mne to zavazovalo a obtěžovalo. A nedokázala bych si asi tak vychutnat přítomný okamžik, kdybych pořád myslela na to, že o té cestě něco napíšu. Je protivné na tyhle věci myslet. Psala jsem si ale takové cestovní deníky, to mám stejně ve zvyku, a Jirka tam hodně fotil. Taky si zapisoval, takže my se v knize trochu střídáme."
Příští Cesta Věry Noskové povede docela jiným směrem. Ještě letos se vydá do Afriky. Kromě toho píše nový román pracovně nazvaný Závist v Čechách.
