Jan Burian: Výlet do Portugalska
Pro Knihovničku Radia Praha vybrala Milena Štráfeldová knihu Výlet do Portugalska, kterou její autor Jan Burian nazval Poetickým průvodcem na cestu tam a zpátky:
Trenér Morinho, který mimochodem vždycky velmi dobře vypadá a má také téměř pokaždé pravdu, i když prohlašuje, že je nejlepší, tentokrát rozhodně pravdu neměl. Nejlepší nebyl a to, co předvedl on a jeho dobře placení a přeceňovaní hoši, byla ostuda portugalského fotbalu. Porto je možná nejpopulárnější mužstvo na severu, ale ve zbytku země ho nikdo nemá rád. Figo pro ně byl dobrým trestem. - Babička se občas zarazila, aby se nadechla k nové sentenci, rozebírala výkony jednotlivých hráčů, ocenila Zidana za pohotový třetí gól, zdálo se jí, že přechod Porta z obranné fáze do útoku byl největší slabinou týmu, a tak dále a tak dále. Bylo to velmi patetické, řekl nakonec můj přítel s úsměvem. Babička se vybouřila, ztichla, vyňala z kapsáře nějaké drobné a dala si dort."
Jan Burian procestoval už Dánsko, Island, Chile nebo ostrovy v Baltském moři a o každé z těchto cest napsal knihu. Zajímalo mne, proč si pro svůj další cestopis vybral právě Portugalsko:
"Já jsem si říkal, že je to vlastně pro mne záhadná a tajemná země na druhém konci Evropy, která patří do Evropské unie, a je zvláštní, že o Portugalsku nic nevím, zatímco o jiných zemích jsem už něco věděl. Tak jsem říkal, že se nad tím zkusím nějak pozastavit, a pozastavil jsem se na čtyři roky."
Vy jste se na cestu zjevně připravoval velice důkladně, protože vaše kniha je plná ukázek z literatury, hodně jste si načetl, než jste tam jel. Jak dlouho vám příprava trvala a kam všude jste sahal k pramenům?
"To je trochu zběsilé. Mně je dobře, když o tom vím trošku víc, takže mi příprava trvala dva roky. Já jsem předtím psal knížku o ostrovech v Baltském moři a to mi taky trvalo dva roky. Vždycky to dva roky píšu a dva roky se na to připravuju, to má takové olympijské období. Trošku se bojím, že zbytek života strávím v těchto cyklech."
Jak jste si vlastně vybral ten okruh, kde všude jste byl?
"Já jsem se snažil vidět všechno, co mi různí kamarádi doporučili. Kam rozhodně musím jet, a kam když nepojedu, tak nic nepochopím. Tak jsem se snažil jezdit tam, kde jsem měl něco pochopit. Nakonec jsem s výjimkou několika paneláků dole u moře, kam se jezdí s turisty, projel to Portugalsko skoro celé."
A co jste tam pochopil?
"Nevím, jestli jsem tam pochopil něco převratného, ale prožil jsem si třeba čas v Alenteju, což je taková zvláštní část Portugalska, kde čas údajně plyne nejpomaleji. Říká se dokonce anekdota, že tam jsou tři rychlosti: pomalu, ještě pomaleji a stop. Tak jsem si tam prožíval čas a to je docela důležité, protože my tu žijeme takovým převratným způsobem a možná je dobré se někdy zastavit u nějakých kamenů, které na tom místě jsou deset tisíc let, a přemýšlet o tom, proč tady jsme a proč zrovna já jsem tady zrovna v tuhle chvíli."
A co vás nejvíc zaujalo s místními lidmi?
"To se nedá snadno říct. Já jsem potkal řadu zajímavých lidí, kteří žijí úplně prostým, obyčejným životem, mají svůj humor, svůj přístup ke světu. Záleží na tom, jaký jste typ člověka. Někdo, aby pochopil, že je něco divného, musí potkat yettiho. Mně ale stačí, abych potkal normální vesničany nebo lidi v kavárně, prostě se na ně dívám a pozoruju a říkám si, v čem jsou nám vlastně podobní a v čem ne. Prostě si hraju, to je taková hra."
A co se Vám vybaví, když se řekne Portugalsko?
Tam prostě posedávají lidé, přicházejí z druhého břehu řeky a zase odplouvají a vy tam sedíte a jíte si svůj dort, pijete kafe a máte pocit, že to je to pravé místo, které jste hledali. To je ale tak strašně subjektivní, každý si hledáme to svoje. Taky tam samozřejmě jedete v určitém věku, v určité náladě, konstelaci svých vztahů a každý si tam řeší a hledá něco jiného. Takže v žádném případě nechci předepisovat."
Jaké tam pro vás bylo nejsmutnější místo?
"Smutná místa jsou ta zdevastovaná, která tam občas jsou, nebo když vidíte, že průmysl a rozpínavý kapitalismus supermarketů ničí přírodu a celé oblasti. A pak jsou v Portugalsku místa, kde byly požáry. Těch je tam strašně moc. Já jsem jednu noc spal v domě mé kamarádky, které o týden dřív shořelo kromě domu úplně všechno, celá zahrada, a bylo to hodně opuštěné a depresivní. Nicméně teď už se to tam zase zelená, jak mi vzkazovala."
K Čechům v Portugalsku: vy máte v knize například rozhovor s básníkem Františkem Listopadem. Znali jste se už z dřívějška nebo jste se poznali až tam?
"My jsme se poznali přes telefon, přes nějaké přátele. Jednou jsem seděl v Rakovníku v Městské knihovně, zazvonil mi telefon a byl tam František Listopad. Říkal, ať tedy přijedu, že mi něco o Portugalsku řekne. Takže jsme se osobně seznámili, až když jsem tam přijel. A je to pro mne jedno z nejzajímavějších setkání, co jsem v životě měl."
