Kam schovávaly dámy zavazející vějíř? Co byl tanec smrti nebo na jaký nástroj hrál taneční mistr? Nejen na tyto otázky odpoví Andrea Rousová, autorka výstavy Tance a slavnosti 16.- 18. století, která je k vidění ve Valdštejnské jízdárně.
Andrea Rousová, foto: autorka
Tanec je většinou činnost oblíbená, alespoň soudě podle popularity různých plesů, tanečních kurzů nebo televizních soutěží. Jeho obliba rozhodně není záležitostí novodobou, ale sahá hluboko do historie. Andrea Rousová obsáhla na výstavě tance z období 16. - 18,. století. Tanec nebyl tehdy přijímán zdaleka jen pozitivně, ale byl třeba také považován za nemravný.
"Když vezmeme nejdříve pozitivní hledisko, tak tanec byl nedílnou součástí života zejména těch budoucích dam a kavalírů. Proto už od šesti let byli chlapeček či holčička z nějaké lepší rodiny dáni k učení k nějakému velmi významnému tanečnímu mistrovi. Ti mistři byli velmi dobře placení. Tanec probíhal co se týká výuky od raného dětství, on totiž tvořil potom i součást fyzické průpravy. U kavalíra to byla příprava pro různá vojenská cvičení, ale souvisí s tím i jízda na koni a velmi úzce s tancem souvisí i šerm. Jsou tam velmi podobné pozice nohou a řada tanečních mistrů byla současně i učiteli šermu. To negativní hledisko tady zastávají zejména mravokárci a kazatelé té doby, kterým na tanci vadilo několik záležitostí. Vzájemná blízkost tanečníků, pobuřovalo je to, že se mohli lidé dotýkat. Pobuřovalo je i to, že se při tanci dámám zvedly sukně výše, než byla společenská norma, spodní prádlo se nenosilo, takže i toto bylo velmi ostře kritizováno. Tanec byl i v symbolice výtvarného umění v negativním smyslu brán jako činnost, která nevytváří nějaké duchovní hodnoty. Byl brán jako činnost, která symbolizoval i lenost a zahálku, což je trošku paradox."
Společnost při tanci, Hieronymus Francken
Toto dvojí pojetí tance je možné vidět i na některých obrazech.
"My tady teď stojíme před obrazem od antverpského malíře Hieronyma Franckena. Jsme v období pozdní renesance. Malíř tady zaznamenal scénu, kdy vidíme takovou krásně a přepychově oděnou urozenou společnost, která se baví při tanci. Dá se předpokládat, že hostina teprve začíná a v období renesance tanec, který zahajoval různé plesy, bankety a hostiny, byla pavana.
Venuše, zřejmě nizozemský malíř, kolem roku 1610
Tanec, který byl velmi pomalý, vážný, procesionální a byl určen k tomu, aby se taneční páry předvedly i co se týká kostýmů. Na obraze je dále i další důležitý motiv, jsou to obrazy, které jsou tam namalovány. Na jednom z nich je Eva, jak podává Adamovi jablko a máme tam i sochu Venuše. To je zase ta negativní stránka, např. jedna z těch tanečnic má velmi nízko střižený dekolt, jsou jí dokonce vidět ňadra, takže tanec byl spojován s hříchem a některými kazateli byl považován za jakýsi ďáblův nástroj."
Padla už zmínka, že taneční mistr byla profese dobře placená a vyhledávaná. Návštěvník výstavy si může také prohlédnout zajímavý hudební nástroj, který mistr v hodinách využíval. Je to tzv. pošetka.
Pošetka
"Jedná se o malé taneční kapesní housličky, které užíval taneční mistr při výuce. Ten rozměr byl velmi praktický, tím, že byly malé, tak je mohl rychle vložit do pouzdra, které měl připevněno na opasku a mohl rychle předvádět ty taneční kroky."
V renesanci se tančilo v oděvu, který si lidé oblékali běžně, později v baroku se už objevily speciální zkrácené sukně, aby často složité kroky, které tanečnice dělala, byly dostatečně vidět. Nezbytnou výbavou dámy byl vějíř, neodkládala ho ani při tanci, i když jí mohl překážet - proto bylo možné mít vějíř na šňůrce, strčit si ho do rukávu anebo...
"Anebo si jej mohla dát do korzetu. Protože ty korzety měly i takové speciální kapsičky, které byly určeny nejen k ukládání vějířů, ale také různé milostné korespondence a dalších drobných předmětů."
Vějíř také sloužil jako prostředek komunikace mezi jeho majitelkou a kavalírem:
"Když se dáma ovívala pomalými pohyby, pak naznačovala: Neztrácej se mnou čas, nezajímáš mě. Pakliže se ovívala velmi rychle, tak to značilo: Velmi tě miluji. Když ten vějíř upustila na zem, tak to znamenalo: Patřím jenom tobě. Prudký pohybem složený vějíř naznačil, že dáma je velmi posedlá žárlivostí."
Každá doba má své oblíbené tance, ani renesance a baroko na tom nebyly jinak. V barokním období byl obzvláště oblíbený menuet pocházející z Francie.
Maškarní ples, W.A.Minderhout
"V době renesance byl takovým ´rokenrolem´ tanec, který se jmenoval galliarda. Byl to velmi skočný, rychlý tance, byla při něm potřeba i určitá fyzická zdatnost. Ta galliarda byla populární možná i proto, že obsahuje i takové prvky, kdy se ten kavalír má před dámou předvádět a ona jen chvilku postojí a má se mu obdivovat. Ty tance v době renesance byly takové komunikativní, opravdu se tam jednalo až téměř o námluvy a některé tomu byly i uzpůsobeny. Víme, že při tancích docházelo i k výměně milostné korespondence."
Tančit nemuseli jen zábavní a veselí kavalíři nebo krásné dámy, tančit mohla i "smrt".
"Ten námět se zobrazoval už ve 14. století, tehdy souvisel především s morovými ranami, ale jeho popularita dosahovala i dál. Tanec smrti je známý pod názvem, což se odvozuje podle spíše takové legendové zkazky, kdy Maccaber bylo jméno muže, který podle legendy tančil na jednom z pařížských hřbitovů tyto tance smrti. Tance smrti byly tančeny, což je zase určitým paradoxem k symbolice toho tance, také v kostelech. Byly to takové divadelně - tanečně pojednané scény. Šel průvod, kterému vévodila smrtka, a za ní pak představitelé společenské hierarchie - papež, císař, král a končilo to žebrákem. Bylo to symbolické vyznění toho, že smrt si přijde pro všechny bez rozdílu věku, pohlaví, společenského postavení..."
Také rytiny s tancem smrti jsou na výstavě k vidění, obrazů s veselejšími náměty tam ale najdete daleko více.
